Adam Borzič: Moře, živé a ohrožené

Tu větu z Radostné vědy jsem si zapamatoval, protože i já s ním sdílím četná tajemství. U moře jsem vyrůstal do svých sedmi let, poblíž bílého města Split, nad nímž vychází ty nejzářivější hvězdy.

Čtěte také

Adam Borzič: Svítily mu oči. Zemřel Petr Král

Každé ráno jsem měl moře Kaštelského zálivu před očima, zatímco vzadu za domem se tyčil dalmátský masiv Malačka. Moře prosycovalo mé dětství: vůní, solí, poezií. Mými hrdiny byli chorvatští piráti-vzbouřenci, kteří bojovali s Benátčany, kteří dlouhá staletí okupovali velkou část Dalmácie, i běžní námořníci, jejichž teskné životní osudy pronikaly dalmatinský folklór.

Důvěrně jsem znal moře v jeho proměnách, od jeho něžných jarních a letních tónů, jeho olejově lesklé hladiny a chladivé náruče za úsvitu, po jeho nostalgická zašlá odpoledne, kdy se moře nořilo do matné záře slunce, jako by napodobovalo slavné verše Arthura Rimbauda. A poznal jsem také moře v jeho divokosti, kdy v zimě běsnilo a stříkalo svoji pěnu do ulic, zatímco kvílela bura, vítr, který uměl vyrvat i palmy z kořenů. 

Později jsem se od surrealistů dozvěděl, že moře se vnitřně rýmuje se smrtí a matkou, ačkoli já se s mořem seznámil na začátku svého života v otcově zemi neklidu. Nicméně tajemné blíženectví s životem a smrtí jsem intuitivně postřehl. Moře pro mě mělo od začátku nesmírnou erotickou moc, první ohmatávání vlastní sexuality se u mne odehrálo v jeho blízkosti.

Čtěte také

Adam Borzič: Barokní pohlednice

Freudův žák, maďarský psychoanalytik Sándor Ferenczi, ve svém úžasném imaginativním díle hovoří o naší „hluboko v srdci zakořeněné touze vrátit se k vodnímu způsobu života“ prožívanému v lůně. Kolébání v matčině lůně je dle něj srovnatelné s vlnobitím a poukazoval také na „rybí pach“, který se připisuje genitálním oblastem savců a lidí. Podle tohoto okouzleného analytika spočívá podstata našich erotických tužeb v touze vrátit se do moře.

I můj pozdější zájem o mystiku měl mořský nádech. Miloval jsem větu sv. Kateřiny Sienské, divoké dominikánské mystičky, že Bůh je velké moře. Indický básník Kabir zase přirovnává život v božství k plynutí ryb v moři. Ryba se neptá, kde je moře, je všude kolem, je i v ní. A tak se ani my nemáme ptát po božství, je všude kolem nás i v nás.

Moře je ale především sám život. Život se z něj vynořil. Pro obyvatele přímořských států je zdrojem obživy. Tento nádherný netvor je dnes ovšem v smrtícím ohrožení. Podle britského novináře Georga Monbiota světové oceány kolabují v rámci planetárního ekosystému nejrychleji. Všichni jsme viděli ony úděsné záběry velkých ryb, prošpikovaných igelity, leč největším ohrožením moří nejsou mikroplasty, ani okyselování vod oxidem uhličitým, ale nevybíravý průmyslový rybolov.

Čtěte také

Adam Borzič: Spolubytí v nemoci i ve zdraví

To nejsou zadumaní rybáři mého dětství, kteří vždy ráno plnily rybárny čerstvými úlovky. Monbiot píše: „Stejné je to všude na světě: obří lodě nejbohatších států sklízejí ryby v pobřežních oblastech chudých zemí, připravují tak miliony lidí o jejich hlavní zdroj bílkovin a vybíjejí přitom žraloky, tuňáky, želvy, albatrosy, delfíny a většinu dalšího mořského života. Pobřežní rybí farmy mají ještě horší dopady: ryby a krevety ve farmách jsou často krmeny na úkor likvidace celých mořských ekosystémů – tovární lodě s vlečnými sítěmi prostě vyloví všechno, na co přijdou a rozemelou to na krmení.“

Mořskému životu hrozí vyhynutí. A na vině je nenasytná touha po zisku. Ekologové upozorňují, že kdyby byl rybolov kontrolovaný, bylo by dost úlovků pro všechny. Je mi z kolapsu moří nesmírně smutno. Ten chlapec od moře křičí v mé duši: Přestaňte! Nechte moře vydechnout! Vždyť moře je živé. Je život.