Adam Borzič: Čekání na světlo

Takovou zář vydává nejsdílenější svátek v roce. Přípravy na Vánoce i svátek samotný jsou kolektivním rituálem. Nakupujeme dárky, zdobíme domácnosti, pečeme cukroví, dokončujeme před koncem roku úkoly, setkáváme se na večírcích. To vše k Vánocům patří a jsem dalek tento děj kritizovat z domněle spirituálních pozic.

Čtěte také

Adam Borzič: My, duhoví lidé

V křesťanství má adventní doba meditativní rozměr. Čas očekávání a příprav se týká i lidského nitra. I to se může připravit na svátek Narození Světla. Tento aspekt adventu v lomozu příprav snadno zaniká. Tiše plápolá ve slujích kolektivního nevědomí a projevuje se jen naší zvýšenou citlivostí, křehkostí a zranitelností. Na meditativnější tón adventu se můžeme naladit, a nemusíme být pravověrní křesťané. Spiritualitu mohou mít i ateisté a agnostici, pokud ji definujeme jako cit pro hlubinu života. Moudrý teolog Tillich nedefinoval bezvěrectví jako nevíru v Boha, ale jako nevšímavost k skutečnosti, že život má hloubku.

Oslava světla v tomto čase není vlastní jen křesťanům, příchod světla se slaví v mnoha tradicích. Je plodem vnímavosti ke kosmickému rozměru naší existence. Světlo si odpradávna spojujeme s životem, moudrostí a dobrem. Bez slunce žít na Zemi nemůžeme. V duchovním smyslu světlo vyjadřuje zdroj existence nebo povahu absolutní reality. V křesťanství je světlo ztotožněno s Ježíšem Kristem, jehož narození si o Vánocích připomínáme. 

Čtěte také

Adam Borzič: Jak jsem začal psát

Advent je čekáním na příchod světla. Ale jaká je povaha tohoto čekání? Současný český mystik Karel Funk ve své kouzelné knize Za půlnočním sluncem Vánoc o adventu píše, že je „procesem sebepoznání, očisty od temných sil až k jádru sebe obnoveného, k pravému já. Clony k Dítěti, k vyššímu já, musíme odstraňovat jen vlastní snahou. Žádná vyšší bytost nám v tom nyní nepomáhá. Duše může též tuto dobu prožívat coby periodu nejvyšší opuštěnosti. To ale znamená i dobu největší svobody.“

Je to tajemné i logické. Čekáme-li na příchod světla, tak s námi světlo není. Funk existenciální zkušenost adventní osamělosti vykládá mysticky. Duchovní svět se stahuje, aby se člověk mohl svobodně na příchod světla připravit. V této optice sdílený charakter vánočních svátků získává nečekaný smysl. Zakoušíme-li o adventu osamělost, pak narození Světla zakoušíme jako společnou přítomnost. Když máme to štěstí, slavíme Vánoce v kruhu blízkých. Světlo je spojené se společenstvím. Ale připravit se na něj musíme v jistém smyslu o samotě.

Čtěte také

Adam Borzič: Feministická dharma lamy Tsultrim Allione

Funkova adventní mystika obsahuje pozoruhodnou práci s časem: první týden adventu doporučuje se vědomě zaměřit na téma pokory a spravedlnosti. Vědomě vnímat své jednání a ptát se, zda nejsem vůči světu druhých necitlivý a neohleduplný? Téma spravedlnosti je v tomto kontextu zásadní. Dodám, včetně sociální spravedlnosti. Pro chudé jsou Vánoce dobou zvýšené úzkosti. Kdybychom se v duchu Karla Funka ptali na otázku po prosazování já na úkor druhých i ve společenském smyslu, možná bychom neměli svět tak asymetricky rozdělený na bohaté a chudé. I zvýšená citlivost k sociálním otázkám je typem duchovní práce. Každopádně první týden by nás měl vést k míru s našimi bližními.

Druhý týden adventu patří tématu uměřenosti a je spojen s vnímavostí k cítění. Cítění by se mělo vyladit na jemnější a tišší obsahy a nenechat se tolik ovládat vnějšími podněty. Aplikujeme-li tuto meditaci, můžeme dospět k ekologičtějším Vánocům. 

Čtěte také

Adam Borzič: S Thomasem Moorem v alchymické nádobě duše

Třetí týden je třeba meditovat o odvaze. O odvaze k bytí ve světě, kterému se odevzdáváme, ale současně jsme od něj osvobozeni. Pěstujeme v sobě naladění, že můžeme život zkvalitňovat. Být s druhými a pro druhé. V tomto týdnu je třeba dle Funka kontrolovat naši mysl.

Čtvrtý týden je spojen s moudrostí, která sídlí v srdci. Je syntézou předešlých kroků. Adventní vnímavost k činům, cítění a myšlení neboli k tělu, duši a duchu může připravit nitro na zkušenost rození světla. Advent se tak stává vědomou cestou ke světlu Vánoc.

Mystériem Vánoc je narození lidského dítěte na této Zemi. V tomto smyslu je tento křesťanský svátek univerzální oslavou našeho vzájemného lidství v kosmu. Jeho světlo můžeme, ale také nemusíme pojímat tradičně nábožensky. To podstatné je ponořit se do hlubiny adventního času a dospět k hřejivému světlu Vánoc vědomě.