Adam Borzič: Amazonie a duše světa

Amazonie
Amazonie

V souvislosti s požáry v Amazonii média stále častěji zmiňují i jejich původní obyvatele, kteří jsou dnes v Brazílii ohroženi novodobým koloniálním násilím. Prezident Bolsonaro se nijak netají, že by těmto lidem, jejichž kultura je bytostně spjatá s deštným pralesem, jejich domovy nejraději trvale odebral a v lepším případě je poslal živořit kamsi do chudinských čtvrtí. Původní obyvatelé a jejich způsob života překážejí agresivnímu agroprůmyslu i těžbě vzácných surovin.

Podle aktivistky a novinářky Naomi Kleinové vzrůstající počet studií dokazuje, že domorodí lidé území pod svou správou chrání mnohem lépe než vlády usedlíků a korporace. Mezinárodní panel pro klimatickou změnu nedávno vydal Zvláštní zprávu o klimatické změně, která zdůrazňuje nutnost „posilovat práva původních obyvatel a komunit vzhledem k půdě“. Koalice domorodých obyvatel zprávu uvítala slovy: světoví vědci konečně zjistili to, co víme už dlouho. O půdu a biodiverzitu se staráme po staletí.

Proč se daří původním obyvatelům chránit ekosystémy? Protože ke svému životnímu prostředí nepřistupují jako k odcizenému objektu, který lze pouze vytěžit. Jejich kultura si uvědomuje provázanost člověka a přírody radikálně.

Původní obyvatelé svoji citlivost vůči biodiverzitě vyjadřují v animistických představách, které pojímají život jako oduševnělý. Příroda a duše nejsou radikálně oddělené, vzájemně se zrcadlí. Je příznačné, že pokud hovoříme o potřebách přírody my obyvatelé Západu, uchylujeme se k abstraktnímu jazyku. A je příznačné, že původní obyvatelé hovoří jazykem duše, který je obrazný, metaforický, básnický.

Nezdá se mi náhodné, že kultury, které používají jazyk bližší poezii, mají dále k drancování. Domnívám se, že od těchto kultur se dnes musíme učit tomuto jinému jazyku duše. Bez odlišného vztahu ke světu, který takový jazyk umožňuje, nebudeme schopni dnešní krizi překonat. Nestačí jen snižovat emise, potřebujeme svět přestat vnímat jako neživý objekt. Původní obyvatelé si to uvědomují.

Takto k nám promlouvá náčelník Raoni Metuktire: „Musíte změnit způsob, kterým žijete, protože jste ztraceni, protože jste ztratili svou cestu. Tam, kam dnes jdete, je jen destrukce a smrt. Abyste mohli žít, musíte si vážit světa, musíte si vážit stromů, rostlin, zvířat, řek a samotné země. Protože všechny tyto věci mají ducha, všechny tyto věci jsou duše a bez duše Země zemře, déšť přestane padat a rostliny, které nás živí, zvadnou a zemřou také.“

I v naší kultuře máme obraz oduševnělé přírody. V jednom z civilizačně nejbohatších období evropských dějin, v renesanci, se vynořila idea duše světa, mající původ v novoplatonismu. Duše světa byla zobrazována coby tajemná půvabná žena držící pohromadě nebeské a zemské sféry. Renesanční novoplatonici ji umisťovali doprostřed své kosmologie. Odtud harmonicky vyzařovala a projevovala se v kráse a mnohosti světa.

Americký hlubinný psycholog James Hillman se domníval, že ztráta duše světa je pro naši civilizaci osudová. Byl přesvědčen, že ekologické hnutí potřebuje „kosmologickou vizi, která spasí svět fenoménů, duševní pohyb, který překročí měřítko účelnosti směrem k archetypálnímu zdroji pokračujícího ohrožení našeho světa: osudové nedbalosti potlačení animy mundi.“

Nemusíme nutně tento koncept pojímat nábožensky. Hillman duši světa pojímá spíše obrazně. Všichni ale známe okamžiky úžasu a okouzlení, kdy hledíme na zázrak života. Duše světa by mohla změnit náš vztah k tomu, co je v životě podstatné. Mohli bychom svět kolem sebe začít vnímat duší, tj. v souladu s přírodou.

Dosavadní utilitaristická mentalita nás dovedla nad propast. Čím dříve se jí zřekneme, tím lépe uděláme. Nyní je čas v sobě objevit milovníky světa, básníky života, lidi přírody a duše. Je čas náš živý svět milovat.