Absence lásky probouzí v duších běsy

1. květen 2003

Pětatřicet let po proslulém nastudování Milana Páska se vrátila na jeviště Městského divadla Brno trojdílná tragédie amerického nositele Nobelovy ceny Eugena O'Neilla Smutek sluší Elektře (1931), právem považovaná za špičkové moderní dílo světového dramatu. Jakožto náhradu za jiný ohlášený titul si ji pohotově vybrala pražská režisérka Jana Kališová.

Monumentální celek, který k nám poprvé r. 1934 uvedl H. K. Hilar, důmyslně přetváří půdorys Aischylovy Oresteie, využívaje motivů z dalších antických tragiků. Vedle autobiografických momentů O'Neillovy rozervanecké existence se do něho promítá nietscheovská filozofie, Jungova psychologie a především Freudova psychoanalýza. Obdobou kletby domu Átreovců je tu na konci války Severu poti Jihu postižena patricijská rejdařská rodina generála Mannona, kde atmosféra nenávisti a nepřirozených erotických vztahů bobtná pod povrchem puritánských konvencí i zbohatlické noblesy a vede k celé sérii zločinů. Modelová předloha se tak přiřazuje k četným dalším variacím tohoto starořeckého mýtu a stále provokuje k novým osobitým výkladům.

Respektuhodný počin brněnských inscenátorů začíná u textové adaptace jediného českého kompletního překladu Jana Grossmana, přihlížející k úpravě Miroslava Macháčka. Spolu s poučeným dramaturgem Jiřím Závišem neomezila se režisérka jen na nutné radikální průběžné redukce, nýbrž výrazněji zasáhla i do významových rovin a kompozičního plánu hry. Trilogii rozdělila do dvanácti obrazů a dvojdílnému večeru dala divácky přijatelnou tříhodinovou délku. Původní kolektivní chór po Páskově vzoru zredukovala na tragikomického vědoucího "člověka pro všecko" Setha (přirozeným lidstvím obdařený Jiří Tomek). V autorových intencích transformovala zápas protagonistů s neúprosným faktem do jejich nitra. Pocity rozpadu a zmaru zde tedy nevyplývají ani tak z končící války nebo sociálních protikladů, nýbrž z nedostatku elementárních rodinných vazeb a z absence opravdové lásky. Režie proto nepotřebuje berličky vnějších aktualizací a může se plně soustředit na individuální prokreslení každé z těžce frustrovaných postav a na jejich přesné začlenění do promyšleně koncipovaného, stylově sladěného a vytříbeného celku.

Igor Ondříček (Orin) a Helena Dvořáková (Lavínie) v brněnské inscenaci dramatu Smutek sluší Elektře

Výprava Miloně Kališe, stupňovitě členěná do hloubky jeviště, zasouvacími dveřmi evokuje představu krematoria či hrobky. Výtvarně působivé dobové kostýmy Jana Růžičky a hudba Daniela Fikejze spoluvytvářejí ovzduší prosáklé nenávistí a posléze zaplněné bílými přízraky mrtvých, do něhož se vrací hlava rodiny Ezra (sošný a přísný Ladislav Kolář), vzápětí otrávený nevěrnou chotí Kristinou, v níž Miroslava Kolářová plasticky odlišila kontrastní polohy neuspokojené manželky, dominantní matky a smyslné milenky hrdě chladného kapitána Branta (Viktor Skála). Za spolehlivého rozumění s impulzivním nešťastným bratrem Orinem (Igor Ondříček v alternaci s Petrem Štěpánem) i kontrastně harmonickou sourozeneckou dvojicí Petra (Petr Gazdík) a Hazel (Ivana Vaňková) se jako přirozené těžiště kultivovaného, expresivitu charakterů a situací tlumícího nastudování prosadil talent čerstvé absolventky JAMU Heleny Dvořákové: věrohodně zachytila vnitřní rozpory a proměny Lavínie - od konfliktu zarputilosti přes prohnanou manipulátorku okolí po závěrečné odhodlání vzít na sebe trýznivé prokletí prohnilého rodu.

autor: Vít Závodský
Spustit audio