Absence lásky probouzí v duších běsy

Monumentální celek, který k nám poprvé r. 1934 uvedl H. K. Hilar, důmyslně přetváří půdorys Aischylovy Oresteie, využívaje motivů z dalších antických tragiků. Vedle autobiografických momentů O'Neillovy rozervanecké existence se do něho promítá nietscheovská filozofie, Jungova psychologie a především Freudova psychoanalýza. Obdobou kletby domu Átreovců je tu na konci války Severu poti Jihu postižena patricijská rejdařská rodina generála Mannona, kde atmosféra nenávisti a nepřirozených erotických vztahů bobtná pod povrchem puritánských konvencí i zbohatlické noblesy a vede k celé sérii zločinů. Modelová předloha se tak přiřazuje k četným dalším variacím tohoto starořeckého mýtu a stále provokuje k novým osobitým výkladům.

Respektuhodný počin brněnských inscenátorů začíná u textové adaptace jediného českého kompletního překladu Jana Grossmana, přihlížející k úpravě Miroslava Macháčka. Spolu s poučeným dramaturgem Jiřím Závišem neomezila se režisérka jen na nutné radikální průběžné redukce, nýbrž výrazněji zasáhla i do významových rovin a kompozičního plánu hry. Trilogii rozdělila do dvanácti obrazů a dvojdílnému večeru dala divácky přijatelnou tříhodinovou délku. Původní kolektivní chór po Páskově vzoru zredukovala na tragikomického vědoucího "člověka pro všecko" Setha (přirozeným lidstvím obdařený Jiří Tomek). V autorových intencích transformovala zápas protagonistů s neúprosným faktem do jejich nitra. Pocity rozpadu a zmaru zde tedy nevyplývají ani tak z končící války nebo sociálních protikladů, nýbrž z nedostatku elementárních rodinných vazeb a z absence opravdové lásky. Režie proto nepotřebuje berličky vnějších aktualizací a může se plně soustředit na individuální prokreslení každé z těžce frustrovaných postav a na jejich přesné začlenění do promyšleně koncipovaného, stylově sladěného a vytříbeného celku.

Igor Ondříček (Orin) a Helena Dvořáková (Lavínie) v brněnské inscenaci dramatu Smutek sluší Elektře|foto: Josef Kratochvil

Výprava Miloně Kališe, stupňovitě členěná do hloubky jeviště, zasouvacími dveřmi evokuje představu krematoria či hrobky. Výtvarně působivé dobové kostýmy Jana Růžičky a hudba Daniela Fikejze spoluvytvářejí ovzduší prosáklé nenávistí a posléze zaplněné bílými přízraky mrtvých, do něhož se vrací hlava rodiny Ezra (sošný a přísný Ladislav Kolář), vzápětí otrávený nevěrnou chotí Kristinou, v níž Miroslava Kolářová plasticky odlišila kontrastní polohy neuspokojené manželky, dominantní matky a smyslné milenky hrdě chladného kapitána Branta (Viktor Skála). Za spolehlivého rozumění s impulzivním nešťastným bratrem Orinem (Igor Ondříček v alternaci s Petrem Štěpánem) i kontrastně harmonickou sourozeneckou dvojicí Petra (Petr Gazdík) a Hazel (Ivana Vaňková) se jako přirozené těžiště kultivovaného, expresivitu charakterů a situací tlumícího nastudování prosadil talent čerstvé absolventky JAMU Heleny Dvořákové: věrohodně zachytila vnitřní rozpory a proměny Lavínie - od konfliktu zarputilosti přes prohnanou manipulátorku okolí po závěrečné odhodlání vzít na sebe trýznivé prokletí prohnilého rodu.