Ztracený povídky Ondřeje Fibicha. Příběhy z divných časů normalizace

Letošní sedmdesátník Ondřej Fibich (*1954) se narodil v pražském Karlíně. Genius loci periferie se pevně otiskl do básníkových vzpomínek (zde například v povídce Fialkový znamení), stejně jako venkovský ráz jeho pozdějšího bydliště v Liboci. Zde už se probouzela básnická obrazotvornost, tříbená v pozdějších letech vizuální poetikou Josefa Sudka a lyrikou Jaroslava Seiferta.

Už v první polovině 70. let se Ondřej Fibich podílel na vydávání neoficiálních tiskovin. Nejprve to byl časopis DRU, který založili se spolužáky z gymnázia. Časopis byl určený mladým autorům, kteří nesměli oficiálně publikovat. A nezůstalo pouze u časopisu. Ondřej Fibich založil samizdatovou edici Cor cordium. Jeho aktivit si ale začala všímat také StB a pod jejím tlakem musel v roce 1979 odejít z Prahy.

Oficiálně publikovat mohl Ondřej Fibich teprve na začátku devadesátých let. Pak postupně vychází jeho básnické sbírky, např. Země Jana Křtitele, Podoby soumraku, Pasovské elegie, Topografie, Pohanský les, Kniha poutníků, Okřesáno tmou nebo Upoutat mračna, básnický obraz Sidonie Nádherné.

V novém tisíciletí pak Ondřej Fibich založil vlastní nakladatelství, které se zaměřuje na publikace věnované Karlu Klostermannovi, prácheňskému kraji a Šumavě. V roce 2021 dokončil svůj „opus magnum“ Cesty k Šumavě, knihu spirituálních esejů a svou básnickou i lidskou životní bilanci. 

Ztracený povídky I: Salon boží, Jaro v sedmdesátým kterým

Časy, kdy frčely šusťákové bundičky do pasu a kdo je neměl, byl mimo, připomíná povídka Salon boží, ve které osamělému puberťákovi pomůže zvláštní tandem „jeptišky zahnané do civilu a ovdovělé socialistické výměnkářky“.

V druhé povídce Jaro v sedmdesátým kterým se básník Andy s kamarádem malířem Markym prokousávají bezčasím sedmdesátek. Andyho právě vyhodili z gymplu „za dokonale prochlastané pololetí“ a chystá se na okružní cestu českými blázinci, aby nemusel na vojnu. Mnohem víc ho teď ale v mysli trápí nádherná a nedosažitelná Zana.

Ztracený povídky II: Fialkový znamení, Lístek procviknuty touhou, Plná hlava lásky, Lekce

Julča z Karlína s typicky smutným židovským kukučem, Zuzanka – průvodčí v tramvaji, spolužačka Vlastina zaměstnaná na výpomoc jako aranžérka – vzpomínky na básníkovy lásky z těch podivných sedmdesátých let.

A jako epilog povídka Lekce o venkovském poustevníku Karlíčkovi z časů už pozdějších, kdy autorovy „hipízácké vlasy už dávno vymetli z jedné pražské oficíny“ a život ho navlékl do modráků a křusek.