Zneuznaný génius se vrátil v plné síle

02988585.jpeg

Zarputile nekonvenční britský folkrockový písničkář Roy Harper vydal po třinácti letech nové úchvatné album Man and Myth. Konečně snad dozrál čas - dříve než bude pozdě, jako třeba kdysi s Nickem Drakem - uvědomit si, že přes své podivínství a bezmála padesátileté nedocenění, představuje Harper jednoho z největších žijících hudebních géniů.

Ačkoliv za ním vždy pevně stáli Led Zeppelin, Paul McCartney nebo Kate Bush a ačkoliv Ian Anderson od Jethro Tull kdysi prohlásil, že opomíjet Harpera považuje za zločin, na veřejné výsluní nikdy, často vlastním přičiněním, nepronikl. Nedávno, navzdory Harperovu letitému přesvědčení, že od sebe odhání lidi, kteří se v něm chtějí shlédnout, se k jeho originálnímu a nadčasovému dílu ale přihlásili o generace mladší Američané: Joanna Newsom, Bonnie Prince Billy, Fleet Foxes navíc dvaasedmdesátiletou legendu vyzvali k návratu z hudebního důchodu a jeho fanoušek, kalifornský folkař Jonathan Wilson, mu nabídl produkci nového alba. A poctěný i dojatý Harper jeho nabídku k velkému překvapení přijal. Do nového oběhu se tak vrací i jeho kultovní písně.

Je stejný ročník jako Bob Dylan (1941), i když o měsíc mladší - narodil se v červnu v anglickém Blackpoolu - ale svým životním příběhem by Harper Dylana možná dostal stejně jako kdysi jeho Woody Guthrie. Matka mu zemřela, sotva přišel na svět, což ho prý poznamenalo na celý život. Aby ne, s macechami totiž není nikdy žádný med a ta Harperova zachraňovala svět v řadách Svědků Jehovových, což u něho přerostlo v celoživotní nenávist k jakémukoliv organizovanému náboženství. Z rodiny utekl v patnácti a vstoupil do královského letectva. Vojenský dril ale nesnesl, předstíral proto duševní nemoc a hodně času strávil v ústavech pro choromyslné. Když ho z armády konečně propustili, skončil hraním na ulici a prodejem drog. Cestoval po severní Africe a Evropě a z Dánska ho přivezli v poutech a šel do vězení. V 60. letech Harper naskočil do zrovna se rozjíždějícího anglického folkového revivalu, brzy se ale ukázalo, že s ním vlastně nemá skoro nic společného a proto, bez ohledu na následky, se vydal vlastní, umělecky trnitou cestou.

Muzikant „z r. 9500 let př. n. l.” v hašišové hippie éře

„Na folkové scéně, a to i v hašišem provoněné éře hippies, existovala shoda, že Harper je cvok. Je to skvělý skladatel, ale tak trochu blázen,” řekl o něm tehdy Peter Jenner, první manažer Pink Floyd. Harper o sobě tvrdí, že pochází z doby 9500 let před naším letopočtem, což může vysvětlit jeho podivínství, tvrdošíjné odmítání komerčních kánonů a stranění se společnosti. Ti, kdo ho znají, ovšem vědí, že jde pouze o masku vnitřně rozervaného a nesmírně citlivého folkrockového básníka, kterému - a to dodnes nechápe skoro nikdo - nepomohla ani výsostná a z hlubokého obdivu vyvěrající gesta prvoligových hvězd: na své album Wish You Were Here si ho přizvali Pink Floyd ke zpěvu Have a Cigar, na zeppelínovské trojce se v sedmdesátém roce ozvalo obdivné bluesové jamování Hats Off To (Roy) Harper a jeho nářek nad ztracenou láskou Another Day neváhali převzít Peter Gabriel s Kate Bush nebo This Mortal Coil. Skladba patří na velmi krásné Harperovo album Flat Baroque and Berserk z roku 1970.

A pokud šlo o hostování na Harperových deskách, nikdy ho neodmítli muzikanti David Gilmour, Jimmy Page, Alvin Lee, Keith Moon nebo Bill Bruford, podléhající přesvědčivosti Harperovy nenapodobitelné hudby, podmanivému hlasu a emotivně vášnivému, provokujícímu, často až blouznivému básnění a přemítání o smrti. Z Harperova introvertního, existencionálně vypjatého a divoce polemického pohledu na svět šel místy až strach. A s ním nepochopení, odrazující nejen mainstreamové posluchače. Ne tak Davida Gilmoura, na jehož první solové album přispěl Harper spoluautorstvím ve skladbě Short and Sweet.

Konvence a hranice nerespektoval Harper ani v hudbě: vynikající kytarista na desítkách alb přeskakoval od akustických folkových balad k velkoorchestrálním, složitě zaranžovaným, mocně se vypínajícím rockovým eposům s příměsí avantgardy, jazzu a blues, v nichž nehleděl na délku. Dvacetiminutové skladby ke vzteku vydavatelů považoval za přirozené vyjádření. Harperovo vrcholné progresivní album Stormcock z roku 1971 například obsahovalo pouze čtyři rozsáhlé skladby a přestože na něm hrál Jimmy Page, na trhu pro svou náročnost propadlo. Nevalně si vedlo i to následující Lifemask se zpěvákovou posmrtnou maskou na obale: třiadvacetiminutovou poemu The Lord´s Prayer navíc uvedl jako svou závěť. Harperovo zdraví si totiž tehdy kleklo: vrozená a vzácná oběhová porucha, kdy jeho tělo produkuje nadměrné množství hemoglobinu přivedla Roye na okraj šílenství. „Nemohu zpívat víc než polovinu písně, abych neměl strašné bolesti,“ stěžoval si svému okolí, nehledě na každotýdenní návštěvy kliniky a odběry krve. Předpověděli mu tam zbývajících několik let života, lékaři ho ale nakonec dostali hrobníkovi z lopaty.

02988693.jpeg

Nejslavnější balada

Na splavnou přístupnou cestu ho to však nezavedlo: z alba HQ přesto pochází asi nejznámější Harperova elegická skladba When An Old Cricketer Leaves The Crease. Pod tímto názvem také album vyšlo ve Spojených státech. Změněn byl rovněž údajně rouhačský obal s Harperem kráčejícím po moři jako Kristus; namísto něho se objevil hráč kriketu. Nádherná skladba vešla do dějin i skrze přání slavného DJ Johna Peela, aby mu byla v rádiu zahrána po jeho smrti, což se také nakonec stalo.

Peklo osmdesátek V 80. letech, která si folkrockové písničkářství málem zapověděla, se „příliš starým na rockn´n´roll a příliš mladým na smrt” necítil pouze Ian Anderson. Harperovy komerční neúspěchy ho přivedly až k osobnímu bankrotu: vlastní i manažerovou vinou přišel o farmu a tím i letitý domov. „Osmdesátá léta byla hrozná doba, protože jsem byl úplně z módy. Byl jsem ještě mladý, ale v zrcadle jem zjistil, že jsem vlastně starý,"” vzpomínal Harper, vydávající od roku 1993 na vlastním labelu Science Friction, kde díky vlastnictví práv postupně vyšla všechna alba na cédéčkách. Solidní prodejní úspěch tehdy zaznamenal s reedici alba The Unknown Soldier z něhož svítila artrocková kompozice You, postavená na hlasu Kate Bush a kytaře Davida Gilmoura.

Od hudebního průmyslu se Harper tehdy prakticky odstřihl i přestěhováním na irský venkov, kde se věnoval archivaci skoro šedesáti alb a kompilací nahrávek, fotografování a zahradničení. Poslední, akustické album Green Man, na němž tíhnul k ekologickým otázkám, vydal Roy Harper v roce 2000. O rok později oslavil šedesáté narozeniny dobře přijatým vystoupení v londýnské Royal Festival Hall, nicméně věci se daly do pohybu až po koncertě s Joannou Newsom v roce 2007, kdy postupně vyšlo najevo, jak klíčový vliv na její tvorbu a čerstvou americkou novofolkařkou vlnu měl britský trubadúr milující dlouhé a komplikované veršování inspirované Percy Bysshe Shelleym nebo Johnem Keatsem. Joanna v rozhovoru s Harperem přiznala, že v době, kdy pracovala na albu Ys začala o své tvorbě pochybovat, zejména v kontextu potřeby vyjadřovat se v podobně složitých, zašifrovanějších příbězích. Pak ji prý přátelé donesli Harperovo album Stormcok, které údajně Joanně pomohlo dostat se ven ze začarovaného autorského kruhu. V londýnské Royal Festival Hall pak s ní, Jimmy Pagem, synem Nickem a Jonathanem Wilsonem oslavil v listopadu 2011 sedmdesátku.

Velký comeback

Triumfální návrat z dobrovolného exilu označili v Guardianu za historický moment a další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. O Roy Harpera projevila velký zájem britská média, což starého pavouka přivedlo ke skládání nových skladeb a nakonec natočení alba Man and Myth, vzniklém částečně v kalifornském Wilsonově studiu. „Ti mladí američtí lidé mi pomohli najít novou naději. Cítím se znovu pod napětím,” řekl Harper. Ze svého nejednoduchého písničkářství přitom neslevil: závěrečná mytologická folková suita Heaven Is Here/ The Exile vyprávějící příběh Jasona, vůdce Argonautů trvá třiadvacet minut a lze z ní slyšet Harperovou meditaci o vlastní smrtelnosti i povzdech: „Byl jsem navždy ztracený.” Téma dramatickým hlasem podkresleným banjem rozvádí i v Time Is Temporary.

Ve skladbě January Man rozjímá nad uplynulými léty a přemýšlí, jak se vyrovnat s vědomím, že čas, i kdybyste chtěli, nelze vrátit."Ztratil jsem kontrolu nad svými emocemi, omlouvám se," zpívá Harper o nekompromisní kritice přetechnizované, odcizené a povrchní společnosti cílené na bankéře, zarputilé globalizátory a a tzv. kulturní celebrity. Tvrdá rocková skladba Cloud Cuckooland s kytarou Pete Townshenda z The Who proto lidstvo nešetří: "Jsme odsouzeni znova a znova dělat ty samé chyby."K albu na svých stránkách pak uvedl: "Miluju písně. Jsem v nich. Můžu být nepřítel, milenec i starodávný snílek. Vždycky jsem byl kritický k lidské politice, a vždy jsem odmítal sociální kontrolu ve smyslu totalitního náboženství. Každý z nás má krátký pohled na to, co se tady vyvíjelo po miliony let. Dlouho baží po vědomí a zvýšené schopnosti vzájemně reagovat s okolím. Nakonec jsem vyhnanec. Již dlouho vím jaké to je. Ale možná se to někdy změní, ale je to ta nejklidnější vyčkávací pozice."Není důvod si hrát na Nostradama, nadšení recenzentů a zájem posluchačů z generace Joanny Newsom, k níž se přidali mnozí, možná svědomí zpytující pamětníci, ale nasvědčuje tomu, že Harperova za žádných okolností nikomu nikdy nenadbíhající hudba snad konečně našla své uplatnění. Paradoxně nebo možná právě proto, v době politicky i sociálně složitější než ta, v níž převážnou část života žil. Na masové přijetí to sice znovu nevypadá, dvaasedmdesátiletý Roy Harper by se nám ale mohl stát dobrým průvodcem současnými zmatenými časy.

Zneuznaný génius se vrátil v plné síle.