Zkrocení zlé ženy na vinohradské scéně – recenze

Líbivost a nenáročnost, to jsou charakteristiky, které mě napadly po zhlédnutí Zkrocení zlé ženy v Divadle na Vinohradech. A diváci si opravdu lebedili, soudě podle bezprostředních reakcí, i ohlasů po představení. Je to klasika nejklasičtější, v inscenační formě si nedělá žádné nároky na jakékoli experimenty, nadsázku či nový výklad. Zvěstuje jen to, že na ženu je třeba přísnost a tvrdost, a ona pak bude tichá a poslušná a ve všem vůči svému muži ochotná.

Vzhledem k tomu, že české publikum je v tomto směru tradicionalistické, mužům jistě tento přístup vyhovuje, a ženám, jak se zdá, nevadí. Navíc je to hezky barevné, a zpestřené veselými písničkami za doprovodu živého orchestru. „V této hře účel světí prostředky,“ říká Petruccio, a tuto větu lze vztáhnout na celou inscenaci.

David Bazika vytvořil vzdušnou scénu se vznášejícími se oblouky pokrytými modrou oblohou s mráčky, které se jednoduchými přesuny a změnou světla proměňují z ulicí v lehce ponurý Petrucciův dům. Sylva Zimula Hanáková navrhla pestré kostýmy, inspirované renesanční módou, kde dívky mají hluboké výstřihy a bohaté sukně, a pánové laškovně barevné kamaše, vznešené pláště a bizarní pokrývky hlavy. Hudba Daniela Fikejze je chytlavá, stejně jako texty písní Stanislava Bohadla.

A herci více než tři hodiny poskakují, běhají, hojně padají, všelijak legračně se pitvoří a sem tam zapějí veselou píseň doprovázenou taneční kreací. Logiku v jejich chování není radno hledat, a vlastně ani není proč. Diváci se baví jednotlivými etudami. Nejdelší a nejvděčnější je ta, kdy nachmelený Petruccio předvádí názorně svou opilost, střídavě usíná a chrápe, padá a hodně hlasitě vykřikuje. Vzápětí ale kouzelně vystřízliví, s přehledem odráží útoky Kateřiny a nakonec si jako beránek nechá na hlavu vylít guláš, splašky a plnou mísu špaget (ty jsou pochopitelně rovněž zdrojem značného veselí). Takových momentů estrádního typu je v inscenaci bezpočet – skoro to vypadá, že herci dostali za úkol zužitkovat do posledního slova a situace jakoukoli šanci na vtip (např. v druhé části v ponurém Petrucciově domě, kdy se Grumio marně snaží přimět dalšího sluhu, aby zatopil, společně zapějí kánon „ohéň, ohéň hřeje ruce, barví tváře...“).

Proměna Kateřiny z ukřičené saně v hodnou, tichou a dobře naladěnou ženu je náhlá, a postrádá jakoukoli logiku. V jednu chvíli ještě tiše soptí jako býk před vběhnutím do arény, a vzápětí se z ní stává radostná a hodná ženuška jako z reklamy. V tomto pojetí mohou herci jen stěží dát do rolí více nežli svou tělesnou zdatnost (protože se hodně běhá), techniku hlasu (protože se zpívá, např. Lucenzio Marka Holého vystřihne téměř operní sólo) a schopnost jednoduché situační komiky.

Pro Kateřinu Andrey Elsnerové a Petruccia Filipa Blažka jsou role zatěžkávací zkouškou především na hlasivky, protože koncepce jim předpisuje téměř neustálý křik. Některým hercům, a to nejvýrazněji Haně Vagnerové v roli roztomilé potvory Bianky a Traniovi Daniela Bambase, který má za úkol zastoupit ve většině děje svého pána Lucentia, se podařilo přece jen vpašovat do svých postav určitou nadsázku a dvojlomnost, takže nepůsobí jako pouhé figurky, sloužící ději. Přesto, že herci zjevně vkládají do hry velkou energii, jako celek působí tato rozdováděná podívaná tak trochu jako načinčaná barevná krabice, ve které nic není.