SERIÁL

Životaběh Ludvíka Kundery, spisovatele a nepřehlédnutelné postavy české kulturní scény

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ludvík Kundera (Kunštát na Moravě, 2009)

Ani den bez jediné řádky, ani den bez jediného verše, bylo latinské rčení, kterého se celý život držel básník, prozaik, dramatik, překladatel, editor a výtvarník Ludvík Kundera. U příležitosti 100. výročí narození (*22. března 1920) uvádíme jeho Osudy. Poslouchejte na Vltavě od pondělí do pátku vždy v 11.30 a po odvysílání také on-line.

„Městečko Kunštát na Moravě bylo dlouhé roky jakousi Mekkou básníků. Není divu. Je tu krásně, na místním hřbitově odpočívá František Halas, kterého sem přivedl zdejší rodák, básník Klement Bochořák. Bydlel zde básník a kunsthistorik Jan M. Tomeš. Na konci války sem začal jezdit za Halasem tehdy mladičký básník Ludvík Kundera a také tu zakořenil. Vzal si za ženu místní dívku, milou paní Jiřinku, a Kunštát mu na začátku tzv. normalizace poskytl trvalý azyl. Od té doby jsou dřevěná vrata malého domku na náměstí v permanenci.“ Tato slova zvolil kdysi jako propagaci pořadu Osudy Jan Halas, který na přelomu let 1999 a 2000 natočil vyprávění Ludvíka Kundery.

Připravil: Jan Halas
Natočeno: v roce 1999
Technická spolupráce: Ivana Možná, Jan Šrajer a Lenka Opletalová

V deseti půlhodinách se posluchači otevírá životní příběh významného básníka, dramatika, prozaika, překladatele, editora a literárního historika.

Ludvík Kundera (1920–2010) se po maturitě na gymnáziu zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale rodina se brzy přestěhovala do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol.

Říkalo se, že kdo ze studentů nebude zaměstnán, bude nasazen do reichu. Tatínek měl známého drogistu v Brně, tak jsem k němu šel. Naučil jsem se u něj hrozně zajímavé věci. Tenkrát se ještě v drogeriích míchaly na lékařské recepty čaje, takže jsem celé dny míchal čaje. Dokonce jsem jeden vymyslel a nazval jsem ho vlastenecký.

Totálnímu nasazení nakonec v roce 1943 neušel, skončil ve Špandavě, ale po necelém roce se mu podařilo vrátit se domů, a to proto, že dostal záškrt. Po válce dostudoval a posléze pracoval v redakci časopisu Blok, Host do domu a deníku Rovnost, odkud byl ale vyhozen.

Spisovatel Ludvík Kundera ve své pracovně v rodinném domě v Kunštátě na Moravě (2007)

50. léta: Už ráno jste si přáli, aby byl večer

Jak v pořadu Ludvík Kudera říká, padesátá léta v něm utkvěla jako směs strachu, ohrožení, i špatného vztahu k času. „Člověk si už ráno přál, aby byl večer, aby nemusel naslouchat tomu nebo onomu, aby bylo už po různých schůzích… je to takový nihilistický postoj k času. Muži to možná znají podobně z vojny. Šedesátá léta jsou zvolna se jasnící. Pro mě jsou synonymem spolupráce s některými německými literáty.“ Německo tehdy procestoval důkladně díky stipendiu, poznal řadu literátů, kteří se stali i celoživotními příteli.

V té době začala i jeho spolupráce s brněnským Mahenovým divadlem. Autorsky se zde uvedl hrou Totální kuropění, ve které zpracoval válečné zážitky z nasazení. V letech 1968–70 byl pak dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, ale po dvou letech podal výpověď. „Podal jsem výpověď, než bych byl vyhozen, protože pracovat v době totality podle všech těch směrnic a předkládat texty asi šestnácti institucím ke schválení, to mě odpuzovalo.“

70. léta: Ať jste se pohybovali jakkoliv, šlápli jste do bláta 

Sedmdesátá léta vejdou podle Ludvíka Kundery do dějin jako léta nejtemnější, kdy normalizační pinožení dosáhlo vrcholu v systematickém úsilí o prokletí celých rodin. 

Nás to hryzlo taky. Člověk si říkal, já se na to vykašlu a řeknu ano, aby aspoň ty děti se někam dostaly na nějaké školy… nakonec jsem to ale neudělal, syn se nikam nedostal, asi po patnácti letech dosáhl aspoň maturity, s dcerou to bylo trochu kratší. Po letech si asi nejvíc vyčítám, že jsem čekal, až mě ze strany vyhodí, že jsem nešel sám. Byla to léta, kdy člověk, šlápl do bláta, ať se pohyboval jakkoliv.

Ludvík Kundera se stáhl do Kunštátu. Žil bez stálého zaměstnání, měl zákaz publikování. Ale literatuře a zejména překladům se věnoval i nadále, pod pseudonymy překládal německou poezii, pod utajením pracoval pro televizi nebo pro divadlo. Jako historik se zaměřoval zvláště na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Zabýval se i teorií umění, vydal několik antologií, například německého expresionismu. Jazyku v mnoha jeho vrstvách a podobách se věnoval celý život.

K veřejnému působení se Ludvík Kundera mohl vrátit až po roce 1989. Začal učit na několika vysokých školách, vystavoval svá výtvarná díla a postupně se dočkal i oficiálních poct – v roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu cenu za evropské porozumění, v roce 2007 od českého prezidenta medaili Za zásluhy a v roce 2009 obdržel za celoživotní dílo Cenu Jaroslava Seiferta.

Spustit audio
autoři: Jan Halas, Tvůrčí skupina Drama a literatura