Život, dílo a smrt skladatele Stradelly. Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina

Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina
Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina

Salvatore Sciarrino oslavil svoje loňské sedmdesátiny v milánském Teatro alla Scala. Jeden z nejhranějších skladatelů současnosti tam uvedl světovou premiéru své zatím poslední opery Ti vedo, ti sento, mi perdo – Tebe vidím, tebe slyším, sebe ztrácím.

Dílo vychází z hudby i osudů barokního skladatele Alesandra Stradelly, inscenace vznikla v koprodukci s Berlínskou státní operou Unter den Linden. Tam se také v minulých dnech odehrála pět představení Sciarrinovy novinky. A hned je třeba předeslat, že se jedná o vynikající dílo i inscenaci.

Osobnost Alessandra Stradelly inspirovala k opernímu ztvárnění už Césara Francka a Friedricha von Flotow, Sciarrino ale víceméně opomíjí vnější efekt příběhu. Stradella proslul milostnými pletkami a byl zavražděn ze žárlivosti, ale ve Sciarrinově opeře se ani neobjeví na scéně. Podtitul opery Čekání na Stradellu odkazuje prvoplánově ke slavnému dramatu Samuela Becketta, ale tím také veškerá prvoplánovost Sciarrinova textu končí. Skladatel vytvořil libreto, které se zabývá psychologií skladatele a interpretací i vnímáním jeho hudby a osobnosti. Sciarrino spíš klade otázky, než aby stavěl jednoznačné konflikty mezi genialitou a průměrností, umělcem a publikem nebo konvencí a extravagancí. Vytváří hudebně-dramatický mýtus s otevřeným koncem.

Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina

Hudebníci jsou při provedení Ti vedo, ti sento, mi perdo rozmístění i v lóžích mimo orchestřiště a tvoří tří nezávislé kapely. Na scéně probíhá několik paralelních dějů a z celého představení dýchá barokní požitkářství propojené s hlubokými úvahami o smyslu umění i lidské a umělecké existence. Salvatore Sciarrino jako by ve své opeře vycházel z hypotézy, že čas ve skutečnosti neexistuje a všechno se děje zároveň. Minulost, současnost i budoucnost je propletená do jedné akce – na jevišti se nacvičuje nová kantáta Antonia Stradelly, Hudebník a Spisovatel diskutují o osobě autora i smyslu umění, přicházejí hosté na představení kantáty a všechno komentují sluhové a služky. Hustotou akcí ani myšlenek by nepropadlo zrnko písku a tomu odpovídala také inscenace.

Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina

Režisér Jürgen Flimm vytvořil několikanásobné divadlo, které na operní jeviště postavilo menší barokní scénu s odkrytým mechanismem tehdejší techniky. Zároveň ale bylo poloodkryté i zákulisí Staatsoper Unter den Linden, kde se účinkující připravovali na své výstupy. Všechno bylo stále na očích, i když někdy jen částečně, a stále se měnil úhel pohledu. Mnohorozměrnost inscenace při jednom zhlédnutí hraničí s nepřehledností, kterou vyrovnává jednotná historizující estetika scény George Tsypina a kostýmů Ursuly Kudrny. Autoři inscenace předložili publiku pohyblivý barokní obraz vypovídající metaforicky o současnosti.

Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina

Ostatně ani Salvatore Sciarrino se neodkazuje ke staré hudbě proto, aby poskytl publiku nějaké záchytné body a odpočinkové melodické momenty ve své ryze současné kompozici. Citáty z hudby Antonia Stradelly jsou zakomponované do jemných zvukových vrstev, které se vzájemně prolínají – je to spíš interference mnoha zvukových vln než překrývání, neustálé proplétání zřetězených částic hudby.

K provedení se spojila „dospělá“ Staatskapelle Berlin, hráči její orchestrální akademie a členové sdružení Opera Lab Berlin. Dirigent Maxime Pascal z nich vytvořil kompaktní a pružnou „trojjedinou“ skupinu, která si s nároky Sciarrinovy partitury poradila se suverenitou profesionálů. S takovou, jaká by měla být v současném operním divadle samozřejmostí. V jemné dynamice oscilující po většinu času mezi pianissimem a mezzoforte se neztrácely zvuky, nástupy byly i v nejtišších místech konkrétní a přesné. Maxime Pascal vedl publikum, orchestr i pěvce za ruku jako děti a všechny složitosti Sciarrinovy hudby jako by pod jeho dohledem mizely.

Berlínská státní opera uvedla novinku Salvatora Sciarrina

Nutno ovšem říci, že opera Ti vedo, ti sento, mi perdo je především pěveckou záležitostí. Sciarrinovy odkazy ke staré hudbě totiž vycházejí z hlubšího pochopení hudebního dramatu a organického propojení psychologizování s italskou pěveckou tradicí. Sciarrino pokračuje v linii vynikajících italských autorů zpívaných dramat, jeho opery jsou bez italštiny nemyslitelné. Pěvecké party jsou obtížné, ale napsané tak, že se dobře vyškoleným pěvcům dobře zpívají. 

Hlavní postavu Zpěvačky vytvořila dramatická koloraturní sopranistka Laura Aikin, stejně jako při světové premiéře v La Scale (obsazení sólových rolí bylo s milánskou premiérou kompletně shodné). Aikin je vynikající pěvkyně, roli měla výborně rozvrženou a skvěle ji zvládla. Aikin při všech nárocích své role působila dojmem, že perfektně zpívá jen tak mimochodem na doplnění náročné herecké akce. Role Zpěvačky má v Sciarrinově opeře specifické postavení – vlastně všechny ostatní postavy vystupují po dvojicích, případně trojicích, jen Zpěvačka zůstává sama. Do popředí ji nestaví vysloveně efektně napsaný part, ale jeho nároky na rozsah, velké intervalové skoky a perfektně vyrovnaný hlas ve všech dynamických polohách. Práce s plynulými dynamickými změnami často i na velmi krátkých časových úsecích je pro Sciarrina vůbec charakteristická. Provedení Ti vedo, ti sento, mi perdo bylo z tohoto hlediska přehlídkou dokonale zvládnuté techniky messa di voce. 

Opera v rukou žen skladatelek. Od Alcinina ostrova k Lásce na dálku

Brooklynská skladatelka Missy Mazzoli, autorka oper Song from the Uproar a Breaking the Waves

Pokud se dnes objeví pokus vytvořit seznam nejvýznamnějších operních děl posledních dvaceti let nebo přehled nejvlivnějších autorů oper, už se nestane, že by v něm chyběla skladatelka.

Kolektivní scény dalších sólistů tvořily spíš zpívané rozhovory než ansámbly. Jednalo se o dvojice či trojice sestavené z dobře se doplňujících hlasů vedených v jednotném stylu. Představitel Spisovatele Otto Katzameier a Hudebníka Charles Workman filosofovali a zastávali idealistické postoje. Sluhové Christian Oldenburg, Thomas Lichtenecker a Emanuele Cordaro i služky Lena Haselmann a Sonia Grané jim vytvářeli plebejské protipóly. Zpěvačka jako jediná vlastně nezastávala žádný ideový postoj ani jasné společenské postavení, jen zpívala – jako by byla ztělesněním abstraktní podstaty hudby.

O hudební úrovni premiérového uvedení opery Ti vedo, ti sento, mi perdo se mohli přesvědčit i posluchači Českého rozhlasu Vltava v Operním večeru 23. června 2018. Uvedení inscenace v berlínské Staatsoper Unter den Linden snad ještě přidalo k vynikajícímu nastudování trochu víc samozřejmosti a jistoty.