Živel jménem Boris Vian. Poslechněte si povídky slavného francouzského spisovatele a jazzmana

Vian jako by žil několik životů současně. A jako by chtěl sám obsáhnout celý umělecký svět. Psal básně, povídky, romány, dramata a scénáře. Překládal a psal do novin hudební a literární kritiky. Skandální parodie na americké detektivky Naplivu na vaše hroby mu zajistila finanční nezávislost. Román Pěna dní zase literární nesmrtelnost. Ale to není zdaleka všechno. Vian žil jazzem. Skládal hudbu, psal texty, hrál na trubku, zpíval. Hrál také v několika filmech, psal scénáře a dokonce i maloval. Byl jeden z nejvýraznějších členů Patafyzického kolegia. Dvakrát byl ženatý a samozřejmě i čas od času flámoval.

Texty Borise Viana ani po letech neztratily nic ze svého půvabu. Při četbě jeho básní, povídek i románů nepřestává okouzlovat jejich křehkost i krutost, jímavost i absurdní humor. Přes hektičnost a překotnost Vianova života svědčí o tom, že byl velmi soustředěným a citlivým pozorovatelem našeho světa, a ne jen sršící kometou, která tudy v okamžiku prolétla.

Impotent

Vianovy texty mají vtip, originalitu a svěží jazyk. K takovým příběhům patří i povídka s provokativním názvem Impotent. Vypráví o ženě, kterou vzrušují jen impotentní muži.

Mlha

Vnějším prostorem této povídky je válka, kdy se město stává terčem náletů. Ve skutečnosti v tomto křehkém příběhu vstupujeme do života lehce excentrického mladíka Andrého. Po návratu z léčebného zařízení fascinovaně pozoruje dírou v podlaze velké pendlovky v bytě svého souseda. Není pro něj jiné cesty než se zmocnit kotvy hodin, kterou by mohl hodit do proudu času. Příležitost je na dosah. Z dálky hučí motory letadel a sirény ohlašují další nálet...

Mateřství

U Borise Viana nepřekvapí, že text s očividně úctyhodným, velebným názvem je postaven na třeskutě cynickém humoru. Stejně jako mnohé další povídky, je i Mateřství nevšedním příběhem, který je odlehčen vtipem a vyniká Vianovým osobitým stylem. A téma povídky, která byla publikována až po autorově smrti, je dnes až překvapivě aktuální.

Liduprázdná cesta

Francouzský polyhistor Boris Vian byl významným členem Patafyzického kolegia, umělecké skupiny literátů a výtvarníků, která vznikla v roce 1950. Vian byl však patafyzikem už dávno předtím. Vzdorování lidské hlouposti bizarností, černým humorem, satirou je jeho dílu vlastní už od samých počátků. Krystalicky patafyzické jsou i některé jeho povídky ve sbírce Mravenci (Les Fourmis) z roku 1949. V povídce Liduprázdná cesta se má student náhrobního pomníkářství Fidel ženit se svou krásnou snoubenkou Noemi. Pozve proto přátele na rozlučku se svobodou. Křehký tragický milostný příběh srší černočerným humorem, dadaistickými štípanci a uštěpačnými glosami. Posluchač pláče dojetím i smíchy.

Modrá husa

Mravenci jsou jedinou sbírkou povídek Borise Viana, která vyšla ještě za jeho života. Stejně jako jeho romány, jsou to díla klíčová a znalec Vianova života a díla by snadno rozšifroval skutečné předlohy literárních postav. V groteskní povídce Modrá husa se přátelé Olivier, Major a jeho pes vydávají na společnou dovolenou autem. Cestou zastaví luzné stopařce a Olivier rázem propadne jejímu kouzlu.

Nechme však stranou Oliviera a podívejme se na postavu Majora, která se objevuje i ve Vianových dalších dílech. Snad je dokonce ztělesněným ideálem, kterým chtěl sám Vian být. Světák, dandy, šaramantní, cynický muž s jedním skleněným okem. Pamětníci uvádí, že předlohou pro tuto postavu byl jistý Jacques Loustalot. Vydavatel Noël Arnaud vzpomíná:

„Měl příjemnou tvář – ačkoli byl nemocen. (Tvrdil, že tato nemoc je následkem pokusu o sebevraždu z let, kdy mu bylo asi deset.) Byl rafinovaně zdvořilý. Štědrý, dokonce marnotratný: zapálil si cigaretu a odhodil zapalovač. Byl vynikající tanečník, milovník jazzu, už tehdy solidní piják, rozkladný duch a za všech okolností se choval neobvykle.“ Major- Jacques Loustalot zemřel v roce 1948 při jednom ze svých „odvazů“ – odchodu oknem.