Žena, která rozumí hadům

I druhý román Markéty Pilátové Má nejmilejší kniha (Torst) je logicky "jihoamerický", dokonce cele, bez toho, že by některou z postav vyvedla z domova či přivedla domů. Evropa tu s tématem emigrace samozřejmě hraje také svou roli - jedna z odboček vede do Polska. Syn doprovází otce, který chce zemřít doma. Mohlo by se zdát, že v mytickém hadím románu jde o vybočení, kdyby tím místem doma nebylo nezhojené polské trauma z Jedwabneho, jed antisemitismu. Souvislost ještě jedna: slovanské pohádky, synova nejmilejší kniha, s motivy rozumění ptačí či hadí řeči.

A ocitáme se u základního tématu románu: mravního střetu bezohledné civilizace s nadpřirozenou (či přirozenou?) schopností primitivní indiánky rozumět hadům a jejich řeči. Tady už jsme na jihoamerické půdě, ve zřetelné tradici magického realismu.

Bohatě vrstvené děje a postavy románu mají svůj střed v hadím institutu, kde ctižádostivý profesor z hadího jedu izoluje látky, jež mají mít léčebné účinky. Když se objeví mladá indiánka Pajita, je okamžitě zřejmé, že profesor sice s úspěchem zkoumá jedy, ale dívka rozumí hadům (dokáže zázračně vyléčit hadí uštknutí) - instinkt jí napovídá víc, než je schopen vyzkoumat vědec, lhostejný k tomu, že hadům ubližuje a hubí je.

Markéta Pilátová|foto: Stanislav Soukup

Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště, pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše, technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, "hadí ženy". Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.

Markéta Pilátová, Má nejmilejší kniha, Torst, 2009, 276 s.