Ze zákulisí opery Jakobín v Národním divadle
Premiéru inscenace Dvořákovy opery Jakobín jsme na Vltavě i Ddur vysílali z pražského Národního divadla 8. října 2011. V přiložených záznamech přinášíme pohled na dění v zákulisí opery tak, jak ho během přímého přenosu zachytil redaktor Tomáš Černý.
Podobu mu dal režisér a šéf opery Národního divadla v Praze Jiří Heřman. V rozhovoru pro Mozaiku přiblížil, co ho vedlo k uvedení právě tohoto titulu, jaké je jeho režijní pojetí a představuje spolupracovníky v čele s dirigentem Tomášem Netopilem.
Jakobín, kterého Antonín Dvořák zkomponoval „ke své radosti a k vlastnímu potěšení“, se původně měl jmenovat Matčina píseň nebo Příjezd panstva, teprve později se autorská dvojice dohodla na společném názvu, nesoucím označení francouzských radikálních revolucionářů. Do kolektivní práce na Jakobínovi přispěl též staročeský politik František Ladislav Rieger, otec libretistky Marie Červinkové-Riegrové, který napsal verše Terinčiny árie „Na podzim v ořeší“.
Premiéra první verze Jakobína se uskutečnila 12. února 1889 v pražském Národním divadle pod taktovkou Adolfa Čecha a v režii Josefa Šmahy, druhé verze pak od devět let později. Jakobín byl na této scéně nastudován za více než stodvacetiletou historii jedenáctkrát (naposledy 21. prosince 1993). Tato třináctá inscenace, jejíž premiéra se chystá na sobotu 8. října v 19 hodin, má v realizačním týmu dirigenta Tomáše Netopila, režiséra Jiřího Heřmana, scénografa Pavla Svobodu (který v poslední době navrhl scénu ke Hrám o Marii a Parsifalovi), kostymní výtvarnici Alexandru Gruskovou a choreografku Lucii Holánkovou. Roli Bohuše nastudovali barytonisté Roman Janál, Jakub Kettner a Svatopluk Sem, úlohu Julie sopranistky Dana Burešová, Maria Kobieska a Jitka Svobodová, pukrabího Filipa budou zpívat basisté Zdeněk Plech, Luděk Vele a František Zahradníček, učitele Bendu tenoristé Vladimír Doležal, Jan Ježek a Jan Markvart. O premiérovém osazení rozhodne vedení opery Národního divadla zřejmě na poslední chvíli!
Děj Jakobína je postaven na drobných figurkách českého maloměsta. Snad nejzdařilejší z nich je učitel a regenschori Benda, který sám zkomponuje pro školní sbor a orchestr serenádu k oslavě nového majitele panství. Tato epizoda je připomínkou odvěké hudebnosti našeho národa, zejména v 18. století, kdy Čechy byly nazývány konzervatoří Evropy. A ještě je tu jeden moment, který vystihuje historickou podmíněnost české povahy. Nejlépe to vyjádřil český skladatel Iša Krejčí: „Dvořákovým dílem jakoby se neustále vinula vzpomínka na dobu roboty, na pány France a na poníženou služebnost českého člověka, který pak musil hledat útěchu v pohádce a ve světě lidových bajek“. Na Dvořákově opeře je však patrné, že český národ v této tvrdé zkoušce obstál dobře a zachoval si smysl pro spravedlnost a čest.
Dvořák komponoval Jakobína v letech 1887 – 1888, děj opery je však situován do doby téměř o sto let dříve. V libretu samém ovšem přesné určení nenajdeme, můžeme jen z některý kusých zmínek usuzovat, že jde o několik let po vrcholné fázi Francouzské revoluce, tedy pravděpodobně o rok 1793. V českém prostředí tehdy nebylo mnoho podrobných a zasvěcených informací o Francouzské revoluci, ani o jakobínském hnutí. Termínem „jakobín“ se tenkrát (nejen v Čechách) označoval každý projev protifeudálního smýšlení a nonkonformismu vůbec. Úřadům a protirevolučním publicistům sloužila přezdívka „jakobín“ jako pejorativní nálepka a často i nadávka každému, kdo se z různých důvodů znelíbil vrchnosti, i když ve skutečnosti měla většina těchto lidí k názorům opravdových jakobínů velmi daleko.
Jakobín v Národním potřinácté - tentokrát v režii Jiřího Heřmana
Dvořákova opera Jakobín je titul oblíbený a jen v Národním se dočkal už 12 inscenací, naposledy v roce 1993.
Svým odmítavým postojem k revoluci a následnému nekontrolovatelnému teroru nezapřela autorka libreta, že je dcerou jednoho z nejvýznamnějších staročeských politiků Františka Ladislava Riegra, s nímž děj opery konzultovala. Odmítnutím revolučního řešení a zdůrazněním reformních, evolučních prvků se tato opera přihlásila k liberálnímu (tedy girondistickému) postoji, jak to odpovídalo stanovisku nejen staročeské politiky, ale i mladší, realistické generace osmdesátých let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
