Zajímavosti ze světa vědy

Už delší dobu je známo, že hluk ve městech narušuje vzájemné dorozumívání živočichů. Ukazuje se však, že je narušuje závažněji, než se zatím soudilo, jak zaznamenal vědecký týdeník Science s odvoláním a studii v časopise americké Akademie věd Proceedings of the National Academy of Sciences. Velkou část hluku ve městech tvoří zvuk o nízkých frekvencích – a odborníci zjistili, že ptáci na to ve svých písních reagují: aby je bylo slyšet, přecházejí na vyšší frekvence než obvykle. Odborníci z Biologického ústavu v Leidenu však na případu sýkory koňadry ukázali, že tato taktika má zároveň neblahý dopad: nahrávali sýkorky v dánských lesích a zjistili, že samečci sýkor koňader zpívají nejhlubším hlasem – tedy na nejnižších frekvencích – v době, kdy jsou samičky nejplodnější. A nejúspěšnější jsou u samiček právě samečci s nejhlubším hlasem. Když sameček nezpívá dostatečně hluboko, samička vyhledává i jiné partnery. Dotyčný jedinec tak nemusí být jediným otcem mláďat, která se později jeho partnerce vylíhnou. Samečci tedy nemají příliš radostný výběr: pokud jsou vystaveni hluku o nízkých frekvencích, jaký je ve městech, mohou buď začít zpívat výš a dát o sobě lépe vědět – ovšem za cenu, že se zároveň stanou pro samičky méně atraktivní, nebo nadále zpívat níž a projevovat tak své vysoké kvality – ovšem s rizikem, že jejich hlas v městském hluku zanikne.

Komu by se nelíbilo nestárnout, naopak být s rostoucím věkem stále silnější a odolnější? Není to utopie – alespoň pro drobnější bylinu zvanou Borderea pyrenaica, která roste na skalnatých svazích středních Pyreneí a může růst až tři století, aniž by se na ní stárnutí nějak viditelně podepsalo. Zjistili to podle týdeníku Nature vědci pod vedením Johana Ehrléna ze Stockholmské univerzity. Zkoumali více než 700 rostlinek po dobu 5 let. Měřili jejich velikost, růst, plodnost a přežívání. Každá Borderea pyrenaica má na své hlíze typické čáry, které přibývají každý rok a podle nichž na konci pokusu badatelé mohli přesně určit věk každé rostlinky – nejstarší bylo 260 let. Ani jedna ze studovaných vlastností se s věkem nezhoršovala: naopak: růst i plodnost byly stále stejné a dokonce čím starší byla rostlinka, tím větší měla reprodukční potenciál a celkovou schopnost přežití. Badatelé, kteří svou studii uveřejnili v odborném periodiku Journal of Ecology, upozorňují, že je potřeba prozkoumat mechanismy, které umožňují některým druhům uchovat si vysoké reprodukční schopnosti do vysokého věku, a zjistit evoluční síly a důvody, proč se u některých organismů neprojevují žádné nebo jen zanedbatelné stopy stárnutí. Podle Johana Ehrléna je otázkou, jestli všechny organismy musí stárnout, nebo jestli přírodní výběr u některých může působit proti stárnutí – a zejména rostliny jsou z tohoto hlediska velmi zajímavé, protože jednotlivci mnoha druhů mohou dosahovat vysokého věku.

Sluneční soustava kdysi měla pět plynných obřích planet, a nikoliv čtyři jako dnes – pátá planeta však byla vymrštěna do mezihvězdného prostoru po těsném – a ne zrovna klidném – přiblížení k největší planetě Jupiteru před asi 4 miliardami let. To je podle týdeníku New Scientist závěr počítačových simulací vývoje sluneční soustavy, které mají za cíl vyřešit problém, s nímž si astronomové dlouho lámou hlavu: Uran a Neptun totiž nemohly vzniknout v místech, kde se dnes nacházejí – tam musely doputovat až později. Jak a proč? David Nesvorny z Jihozápadního výzkumného ústavu v Boulderu v Coloradu provedl 6000 počítačových simulací se 4 nebo 5 plynnými obry obíhajícími kolem Slunce v různých výchozích pozicích. Simulace modelovaly poměry ve sluneční soustavě od doby krátce poté, co se začala formovat, a zabíraly období 100 milionů let – což je dostatečně dlouho, aby se planety usadily na svých konečných drahách. Nejlepší výsledky – tedy rozložení planet nejvíce podobné tomu, jaké pozorujeme ve sluneční soustavě dnes – dávaly modely, v nichž se mezi drahami Saturnu a Uranu nacházela další obří planeta, která se však časem přiblížila k Jupiteru – a v důsledku tohoto setkání byla vymrštěna ze sluneční soustavy pryč. Tento scénář zároveň řeší další dosud nezodpovězené astronomické záhady týkající se nejen současné pozice Jupiteru, ale také toho, co vlastně narušilo Kuiperův pás a Oortovo mračno natolik, že z nich bylo velké množství těles vymrštěno do vnitřních částí sluneční soustavy – tato tělesa pak byla původci pozdního těžkého bombardování naší planety meteority před asi 4 miliardami let.