Záhadný Gombárův Kafka ve Švandově divadle
Proměnu Franze Kafky v režii Dodo Gombára má za sebou Švandovo divadlo v Praze. Jaké představení bylo, se dozvíte v recenzi divadelní kritičky Jany Soprové.
Podle slov uměleckého šéfa Švandova divadla Dodo Gombára dovršuje inscenace Proměny symbolicky několikaleté úsilí o proměnu poetiky této scény. Do další sezóny nazvané na hranici/na hraně, vstoupíme jako do časoprostoru, v němž se pokusíme zúročit doposud vydobyté, říká Gombár. Svérázná poetika, v níž si Gombárovy kousky pohrávají s tématy prostupnosti časoprostoru, outsiderství, vyhraněných lidských vztahů a groteskních postav, není divácky pohodlná. Je propletena takovým množstvím symbolů a hádanek, že je i pro poučeného diváka obtížné je všechny „pochytat“ a interpretovat. I tehdy, když se to částečně podaří, jde o čistě individuální interpretaci, těžko přenosnou a sdělitelnou.
V případě Proměny jde o experiment v různých úrovních. Místo do hlediště jsme nasměrováni do zákulisí a odtud na scénu, kde sedíme tváří tvář železné oponě. V posledních letech jsme se takto ocitli na scéně Národního divadla, Divadla v Dlouhé či Divadla Komedie, není to tedy nápad zcela originální, nicméně vždy vizuálně působivý. Zpočátku máme tedy protagonisty na dosah, je to trochu podivná rozkládající se rodina, v níž je otcem Petr Vaněk, matkou Kristýna Frejová a sestrou Markétkou Martina Krátká. Jako symbol jinakosti je tu dvojice dožadující se až exhibicionisticky pozornosti vůči své homosexualitě. Okostýmováni jsou všichni v okrovém odstínu, vypráví si o svých snech, a jakoby podvědomě odkazují k výkladům Sigmunda Freuda. Naposledy přichází Řehoř Samsa s dlouhými blond vlasy, připomínající Ježíše, což ještě stvrdí svým snem o ukřižování. Tohle je ovšem jen ladění, příprava ke vstupu do skutečného světa snů a nočních můr.
Inscenace úmyslně mate
Když se zvedne železná opona, rozevře se před námi nejen zbytek scény, ale především pohled do snového prostoru hlediště, ohraničeného řetězci modrých světýlek, s řadami sedadel, připomínajícími labyrint, a s platformou uprostřed, která se později stane doupětem brouka. I když je inscenace plná jakoby návodných symbolů, spíše diváka úmyslně mate a zavádí do slepých uliček. Protagonisté se převlečou do náznakových dobových kostýmů, ale celková atmosféra příběhu zůstává časově neukotvená. Tvůrci o příběhu hovoří jako o černé komedii mužské vzpoury proti očekávání v rodině, v zaměstnání i vlastní hlavě.
Marek Pospíšil, představitel Řehoře, jej vidí jako člověka, který si náhle uvědomil marnost života a snažení, a jeho proměna je tedy výsledkem onoho pocitu zmaru, touhy zbavit se odpovědnosti. Proměna Řehoře Samsy v podivného brouka je však z pohledu diváka jen jakýmsi katalyzátorem pro vivisekci celé rodiny. Zatímco Řehoř, i když je v podobě brouka zbaven kristovských vlasů, nakonec umírá jako smířená oběť na kříži. Od bezmocnosti skoro dětské (na počátku své proměny má na sobě plenkové kalhotky) se stává agresivnějším, zmítá se v kozelcích a poutá své okolí do rudé pružné gumy, z níž se těžko vymaňuje jak on, tak ostatní. Postupně se stává fyzicky stále odpornějším, takže si podobně jako jeho rodina oddechneme při jeho konci.
Divák podivným hmyzem
Budeme-li hledat v textu Kafkova slova, najdeme spíše útržky, sloužící k dotvoření atmosféry, mnohdy jen výkřiky oslovující jednotlivé protagonisty. Kromě toho jsou tu využity citace ze slavného Dopisu otci a pár úryvků z Popisu jednoho zápasu. Nejde tu tedy prvořadě o konkrétní Kafkovy texty, spíše o evokaci kafkovské atmosféry nočních děsů, strachu z lhostejnosti ostatních i ze sebe samých, do níž jako by zabloudily podivné postavy z jiných románů, ať je to bizarní prokurista David Punčocháře, sexuálně náruživá drzá služebná Andrei Buršové, či už výše zmíněná dvojice explicitních homosexuálů Tomáše Pavelky a Patrika Děrgela, připomínající beckettovskou dvojici z Čekání na Godota.
V určité fázi představení se divák nepozorovaně dostane do stavu, kdy se sám cítí být tím podivným hmyzem. Je ve stavu bdělého snění, jako by pod vlivem drogy, a na všechno to šílení, které se před ním v hledišti odehrává, hledí nevěřícně a strnule, jak paralyzovaný. Dává se nám tak šance až nepříjemně prožít pocity Řehoře Samsy. Máme ovšem to štěstí, že nakonec můžeme odejít domů. Gombárův experiment je pozoruhodný, ale velmi náročný jak pro herce, tak pro diváky. Někoho právě tím nadchne, jiný před ním patrně uteče.
