Za Zdeňkem Velíškem. Poslechněte si rozhlasové vzpomínky překladatele, novináře a politického komentátora

20. červen 2022

Ve věku 89 let zemřel 18. června 2022 novinář, překladatel a dlouholetý člen zahraniční redakce České televize Zdeněk Velíšek. Jeho vzpomínání z roku 2017 zachycuje kromě okamžiků mezi dětstvím a stářím i momenty, kdy vyměnil překladatelskou profesi za novinářskou dráhu. Dozvíme se také, jak převraty v životě jeho země převracely i jeho vlastní, osobní život.

Připravila: Lenka Kopecká
Natočeno: 2017

Zdeněk Velíšek se narodil v Českém Krumlově 23. února 1933. Dětství bylo poznamenáno bolestnou událostí, přesně jeden den před vyhlášením stanného práva na jaře 1942 ztratila na čas jeho matka manžela a malý Zdeněk otce, který byl zatčen gestapem ve dnech takzvané heydrichiády. Během války byl transportován do Terezína, do věznice v Drážďanech, do severoněmeckého Waldheimu, pak znovu do Malé pevnosti v Terezíně a nakonec do Flossenbürgu. Malý Zdeněk se neuměl vyrovnat s faktem, že na tom s maminkou byli o hodně hůř než jeho kamarádi. Otec se vrátil domů tři týdny potom, co válka skončila. Právě ty nekonečné dny po válce byly pro dvanáctiletého kluka nejhorší v jeho životě.

Zdeněk Velíšek

Vystudovaný lingvista to v začátcích hledání svého profesního uplatnění neměl snadné. Až ve svých devětadvaceti letech dostává šanci jet na delší dobu na Kubu, kde se hovořilo španělštinou, kterou miloval a která ho dlouhá desetiletí také živila.

Novinářské řemeslo mu učarovalo, přestože kariérní cesta byla hrbolatá a nelítostná. Historické okamžiky naší země totiž zasáhly i do života začínajícího reportéra. V červenci 1968 se ocitl jako nováček ve zpravodajství ČST, v době, kdy už zemi ovládala atmosféra napětí, neklidu, obav a strachu:

Zdeněk Velíšek

„21. srpna osmašedesátého jsem si uvědomoval, že tentokrát události budou mít jiný dopad než události z 5. května 1945 před budovou Čs. rozhlasu a asi ukončí naději na svobodu i na jiný život,“ vzpomíná na dny, kdy nabídl svůj momentálně opuštěný byt k ilegálnímu televiznímu vysílání, odkud se kolegové rozcházeli na svá improvizovaná pracoviště.

„Je mi líto, že ty okamžiky českých dějin, které představuje jednak Pražské jaro, jednak ten týden spontánního odporu, který kladl národ okupantům všemi prostředky dostupnými, bezbranným lidem, že tenhle okamžik české historie není v naší vlasti reflektován, jak by si zasloužil,“ posteskne si. V době normalizace se Z. Velíšek vrátil k původnímu řemeslu – tedy k překladům a tlumočení. Televizi opouštěl sice jako psanec, tedy se špatným kádrovým posudkem, ale tzv. po dohodě.

Čtěte také

Zlomovým bodem v kariérním životě a nadějí na lepší perspektivu byl rok 1989. Zdeněk Velíšek odešel z dosavadního zaměstnání a od 1. ledna 1990 zase seděl na své redakční židli a doháněl televizní řemeslo. Zaměřoval se na oblasti Francie a Španělska. 

autor: Lenka Kopecká
Spustit audio

Související