Z Francie: Filmový životopis slavné anarchistky Louise Michel

Jestliže revoluce znamená, že se vaše srdce radostně rozbuší, tak žádám na ní svůj podíl. Ve Francii znají téměř všichni její jméno, ačkoliv o ní nevědí nic konkrétního. Louisa Michel byla slavnou revolucionářskou z doby Pařížské komuny, která byla s dalšími souputníky či anarchisty zatčena a deportována do Nové Kaledonie. V sedmdesátých letech devatenáctého století se totiž volnomyšlenkáři mohli ještě posílat do izolace kolonií, aby nepředstavovali dále nebezpečí pro tehdejší měšťanskou společnost. Zatímco levicová revoluce byla snem vzdělanců - a nikoliv vězením, kde hrdlořezi masakrovali své masy. Oživit postavu slavné komunardky, učitelky, ale i spisovatelky se pokusila islandská režisérka Solveig Anspachová, když do titulní role obsadila francouzskou herečku Sylvie Testudovou. Původně televizní film byl v dubnu uveden do kin, kde jej alespoň v Paříži doprovází řada debat nejen o nezdolné rebelce, k níž se hlásili hlavně anarchisté. Otázka zůstává, kým byla skutečně žena, která se postavila se zbraní v ruce proti Bismarckovi i francouzskému vojsku - a poté pronesla slavné heslo anarchismu, že „moc je vždy prokletá".Mimochodem spisovatelka Claire Auzias nastiňuje ve své monografii Louisu jako bohyni lovu, která chodila po barikádách mezi příslušníky národních gard, voněla po střelném prachu a byla nadána málo viděným altruismem. Zůstala svobodná, nikdy se neprovdala. Naopak svůj život zasvětila svazku s revolucí a s bojem proti útlaku, který viděla fanaticky všude kolem sebe. Do boje by vytáhla i proti zvířatům, které požírají slabší druhy. Bolela jí nespravedlnost, když byl někdo malý, zatímco ten druhý jej utlačoval. Vyhodila by do povětří nejen parlament, ale poslala by všechny policisty prát proletariátu spodní prádlo. Lze v ní vidět Johanku z Arku z doby, kdy ještě levicová revoluce byla náboženstvím a bojem proti bezpráví. Byla totiž také asexuální, nevinná, nekompromisní a krvavě nemilosrdná. Jen málokdy mluvila o sobě, šla raději se zbraní v ruce válčit za druhé. Za sebe by snad ani neuměla žít. Film Anspachové dost idealizuje vzdor této zvlčené bojovnice, internované v Nové Kaledonii. Žena s napohled křehkou postavou si uchovává odhodlání i statečnost v okamžiku, kdy ostatní podlehli malomyslnosti a rezignovali. Louisa Michel naopak učila domorodé děti a podněcovala místní k odporu proti koloniální nadvládě. „Klidně mě zabte, na svém životě tolik nelpím jako na revoluci. "Dnes už se na dávné iluze pařížských komunardů či anarchistů díváme pod dojmem tragédie levicového hnutí 20. století. Co z něj zbylo, jsou osudy výjimečných osobností, tragických podstav, kteří svým životem dovedli na chvíli přesáhnout vlastní omezené zájmy ve prospěch celku. Jen jejich následovníci je posléze o všechno okradli - o ideály, slova a někdy i o náhrobky. Takže až po sto letech teprve objevujeme, kdo byla skutečně Louisa Michel.