Wolfram Lotz: Směšná temnota

Hry oceňovaného německého dramatika Wolframa Lotze se často pohybují na hranici mezi prózou a dramatem. Také Směšná temnota, napsaná původně pro rozhlas, sestává především z monologických vyprávění různých postav.

Somálský pirát Ultimo (David Novotný) stojí před hamburským soudem a obhajuje své důvody, proč společně s přítelem Tofdauem (Tomáš Kobr) přepadli nákladní loď MS Taipan. Ale protože si autor neustále pohrává s formou a lineárností příběhu, somálského piráta zanecháváme jeho osudu a zničehonic zaostříme na jiný příběh.

Sledujeme vrchního rotmistra Pellnera (Martin Finger) a svobodníka Dorsche (Jan Meduna), kteří zajíždějí na svém člunu hlouběji a hlouběji do pralesů Afghanistánu. Mají rozkaz zlikvidovat psychicky vyšinutého podplukovníka Deutingera (Petr Lněnička). Cesta vede do stále více bláznivě bujivého světa, v němž jsou nerozlučně spojeny koloniální minulost a neokoloniální realita.

Potkávají celou řadu bizarních postaviček. Velitele italských modrých helem Lodettiho (Martin Myšička), strážícího před útoky Talibanu tábor domorodců sbírajících v pralese coltan pro výrobu mobilních telefonů, nejvíc na světě trápí špatné hygienické návyky místních obyvatel.

Bojanu Stojkovičovi (Leoš Noha) zemřela manželka a malý synek poté, co jejich dům shořel po útoku NATO, a nyní obchoduje „s jogurtem, toustovým chlebem, kozím sýrem bez laktózy, s figurkama z kaštanů, s výtahovou hudbou a tkaničkama do bot“.

Reverend Carter (Jiří Lábus) zase přináší domorodcům víru skrze podobenství o medvědu pyskatém, který si za peníze kupuje lásku. Pellner s Dorschem se ale stále více vzdalují tzv. civilizaci, vstříc divočině a temnotě. Směšné temnotě.

Lotz ani tentokrát neopomněl nejdůležitější přísady svých her, tedy provokaci a pro něj tak typický humor, který míchá s citlivými, až niternými pasážemi. Ve Směšné temnotě popisuje především naši neschopnost skutečně porozumět cizímu – vzdáleným válečným konfliktům, jiné kultuře, jiným lidem a ve výsledku i sami sobě.

Sám Wolfram Lotz říká:

Slyšel jsem o soudním procesu proti somálskému pirátovi, který byl veden v Hamburku. To pro mě bylo k nevydržení. To, že se tu soudí lidé, o kterých v podstatě vůbec nic nevíme. A také to, že tu mým jménem mluví tzv. právo – tedy i já mám zodpovědnost za celý ten nesmysl. Proto jsem o tom musel psát. (…) Ale to, co znamená být cizincem a nemoci rozumět, je v mé hře vedeno mnohem dál – od velké globální roviny k mezilidské rovině a nakonec do vlastního já – tedy k tomu zbytku v každém z nás, který je nesrozumitelný, ke kterému nemá člověk přístup.

Hru ve skvělém překladu Petra Štědroně režírovala Martina Schlegelová ve spolupráci s hudebním a zvukovým designérem Jakubem Ratajem. Oba se shodují na tom, že text skýtá obrovské zvukové možnosti, které nejsou pouhou ilustrací, ale podtrhují hlavní téma, tedy absurdní pohled západního světa na realitu, o které nic neví.