Wilsonova Věc Makropulos událostí sezony! – recenze

02194629.jpeg

Po operních premiérách Janáčkova Osudu a Káti Kabanové se americký režisér Robert Wilson představil v činoherní režii Čapkovy Věci Makropulos ve Stavovském divadle.

Inscenace vyvolala vlnu kritických ohlasů od obdivných až po polemické, zejména co se týče finančních nákladů s projektem spojených. Na jakou stranu se přidává naše spolupracovnice, divadelní publicistka Jana Soprová, je patrné už z úvodu její recenze.

Inscenace Čapkovy hry Věc Makropulos v aranžmá režiséra Roberta Wilsona bude jistě patřit k vrcholům sezóny. Zároveň ale rozdělí divadelní diváky do dvou skupin. Ti, kteří si přijdou vychutnat Wilsonovo kouzlení se světly a scénou, dokonalou práci s hudbou, vysoce stylizované herectví, zkrátka dokonalou show, si přijdou na své. Milovníci Karla Čapka a jeho her ale budou zklamáni, a dost možná i rozhořčeni.

02194633.jpeg

Z Čapkova textu režisér totiž vybral pouze dějovou osnovu, vše ostatní je osekáno do komiksové zkratkovitosti. Utopický příběh se tak stává spíše záminkou k rafinované partituře pohybů, světel a zvuků. Wilson s rozletem velkého architekta scény nabízí jakýsi rej příšer či panoptikum pohyblivých figurín.

Hned na počátku jsme konfrontováni se světelnou oponou, na které problikávají různé variace písmen EM, která je znamením, že tu nepůjde o tradiční interpretaci. Muž s hůlkou (Vladimír Javorský), kterého byste v Čapkově textu marně hledali, diriguje defilé postav v extravagantních kostýmech a účesech (výtvarnou inspiraci pro tuto vizi čerpal z období vzniku hry, která přímo hýřila nejrůznějšími - ismy). Po celou dobu je nám tento záhadná postava průvodcem, ale zároveň slouží i jako symbolické boží oko, shovívavě shlížící na podivné lidské panoptikum.

02194634.jpeg

Zvednutí světelné opony odhalí scénu, jejíž zadní projekt v průběhu hry mění barvy, a hromady spisů, tyčící se v mrakodrapových vertikálních harmonikách, které střídavě narůstají a smršťují se. Současně zaznívá hlas, který podrobně popisuje realistickou kancelář. Jako by tak režisér dával Čapkovu hru do lehce ironických uvozovek. Jednotlivé postavy, které do tohoto prostoru vstupují, se pohybují v přesných choreografiích a své repliky buď deklamují či prozpěvují v divoké směsi operních, operetních či vaudevillových melodií (autorem hudby je Aleš Březina). Jako v cirkuse či na loutkovém divadle jsou navíc pohyby postav zdůrazněny sugestivními, až lehce lascivními zvuky. Osm postav pod dohledem principála po dvě hodiny rozvíjí fantaskní komedii ze světa operního pozlátka a zdegenerované šlechty, ve které není nic lidského.

Překvapením pro mnohé diváky jistě bude, jak se s přísně stylizovanými postavami vyrovnali herci tak rozdílného hereckého výrazu jako Miroslav Donutil (Prus), Václav Postránecký (Dr. Kolenatý), Filip Rajmont (Janek), Pavla Beretová (Kristínka), Jan Bidlas (Albert), Petr Pelzer (Vítek) či Milan Stehlík (Hauk-Šendorf). Veškeré nitky se ovšem sbíhají k Emilii Marty, která jako by nad tím pošetilým hemžením plula v jakémsi nadčasovém oparu. Je pozoruhodné, s jakou noblesou a přesností zvládá pětaosmdesátiletá Soňa Červená náročně koncipované choreografie.

02194626.jpeg

Je to bezesporu ohromující podívaná. Nicméně, zvolený formální přístup je na úkor srozumitelnosti příběhu (nejzřetelněji u tragické smrti Janka, ale i u závěrečné scény, kdy Kristina spálí recept na nesmrtelnost). Ale o ten režisérovi zjevně nešlo. Robert Wilson nám tak ukázal, že i na příběh, jehož základem je filozoficky traktovaný text, se dá nahlížet diametrálně odlišně. A podařilo se mu nabourat náš zažitý přístup k Čapkově dílu. Vznikla tak skutečně reprezentativní ukázka Wilsonovy práce – inscenace, která vstoupí do historie českého divadla.

K. Čapek: Věc Makropulos Režie a scéna: R. Wilson Hudba: A. Březina V hlavní roli: S. Červená Činohra Národního divadla v Praze Stavovské divadlo Premiéra 18. 11. 2010