Vyprávím o ošklivém postkomunistickém káčátku, které proti všem předpokladům zvítězilo, říká Ondřej Hudeček o Páscích z Nagana
Filmaře Ondřeje Hudečka, oceněného na festivalu v Sundance za film Furiant, baví nečekané odbočky a možnosti zkoušet neustále něco nového. „Chtěl bych natočit sci-fi a film o starověkém Římě,“ říká poté, co se věnoval velkému českému hokejovému příběhu v dokumentu Pásky z Nagana.
Režisér Ondřej Hudeček na sebe poprvé výrazně upozornil před třemi lety krátkým filmem Furiant, který vtipně vypráví o milostném vzplanutí mezi pohledným mladíkem a Ladislavem Stroupežnickým na českém venkově v 19. století. Snímek Hudečkovi vynesl řadu ocenění, včetně ceny na prestižním festivalu Sundance.
Cesta od národního obrození k turnaji století
Ondřej Hudeček: Nebaví mě ukazovat realitu. Hraju si na ni s divákem
Ladislav Stroupežnický a Antonín Dvořák a motiv homosexuality národního klasika a inspirace v galeriích a videohrách. Furiant je výrazný český film, který skloubil všechny tyto prvky dohromady a přineslo mu to úspěch a pozvání na festivaly jako je Sundance a Toronto. O nich většina českých režisérů jen sní.
Díky těmto úspěchům Hudečka oslovili američtí producenti z Olympijského kanálu s nabídkou natočit jeden ze série pěti sportovních dokumentů. Vznikl tak moderní sportovní dokument The Nagano Tapes, který uvedla Česká televize pod názvem Pásky z Nagana. „Na první pohled je to pohádka o ošklivém káčátku, které nakonec zvítězí proti všem předpokladům. Za každým takovým vítězstvím se ale schovává mnoho drobných příběhů a to byla jedna z mých podmínek, když jsme se o tom s producenty začali bavit. Chtěl jsem je ve filmu mít,“ popisuje Hudeček. „Pokud by to měl být jen chronologický sportovní přehled, tak by mě to nebavilo, a myslím, že by to nebavilo ani diváky, kteří se o sport nezajímají.“
Na Pásky z Nagana se můžete zdarma podívat na internetové televizi Olympic Channel
Sportovní reprezentace jako národní tmel
Čtěte takéDokument The Nagano Tapes mísí zrnitou nostalgii i nekompromisní ostrost
Když se po nečekaném úspěchu národního hokejového týmu na olympiádě v Naganu začal tehdy desetiletý Ondřej Hudeček - jako snad každé dítě v Česku - učit bruslit a hrát hokej, moc dobře to prý nedopadlo. O dvacet let později poslal do světa po stovkách hodin strávených v archivech a ve střižně mnohovrstevnatý dokument, který líčí víc než jen sportovní senzaci jedné malé postkomunistické země, kterou rázem sledoval celý svět. Kromě hokejového turnaje Hudeček v dokumentu připomíná také důležité momenty z historie komunistického Československa, zachycuje rozčarovanou náladu ve společnosti konce devadesátých let a v neposlední řadě ukazuje životní příběhy samotných aktérů.
Národní týmy podle Hudečka přispívají k myšlence, že jsme jako národ pod něčím zastřešeni. „Máme pocit, že patříme k nějakému národu a přitom většinu země nikdy nenavštívíme, s většinou lidí se nikdy nepotkáme. Tenhle fenomén mi přijde zajímavý a zároveň trochu navazuje na náš připravovaný celovečerní film, který se odehrává v době národního obrození a budování národních identit,“ říká Ondřej Hudeček.
Jakým způsobem pracuje Ondřej Hudeček na scénářích a v jaké fázi se nachází jeho aktuálně připravovaný celovečerní hraný film? Pusťte si celý rozhovor s Ondřejem Hudečkem v ArtCafé včetně hudebního výběru Josefa Sedloně.
Související
-
Nagano ve Stavovském divadle
Po dvou letech se na jeviště Stavovského divadla vrací hokejová opera Nagano autorů Martina Smolky a Jaroslava Duška. Její vznik byl inspirován vítězstvím českého t...
-
Jsme dostatečně hrdí na to, abychom přidali i druhou sloku? O hymnách od Česka po Afriku
O národní hrdosti a o hymnách, které ji většinou demonstrují, debatovali ve středečním ArtCafé socioložka Klára Plecitá a hudební publicista Pavel Klusák.
-
Jágrova „deka“, Stouni v Praze, Bába Tutovka. Nová kniha připomíná divoká 90. léta
Nosila se fialová saka, každý měl doma kupónovou knížku a možné bylo takřka vše. Bujará 90. léta mapuje kniha, kterou právě vydává Radioservis.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.