Vypořádávám se s vlastním strachem, říká režisér filmu Odnikud Fatih Akin

Turecko-německý režisér Fatih Akin (Proti zdi, Na druhé straně, Soul Kitchen) uvedl v Cannes svůj zatím poslední film Odnikud. Jde o příběh Katjy, jejíhož původem tureckého manžela i malého syna při bombovém útoku zabila skupina neonacistů. Katja se snaží dosáhnout spravedlnosti s pomocí státních orgánů, ale postupně začne být jasné, že se musí sama zasadit o adekvátní potrestání viníků... Diane Kruger si za svůj výkon v hlavní roli odnesla canneskou cenu pro nejlepší herečku, film je nominovaný na Zlatý globus. Část rozhoru z pořadu Reflexe vám nabízíme i v přepisu:

Co chcete jako filmař dodat ke zprávám o sebevražedných útocích, které vídáme ve zprávách?

Vídáme je každý den, ale nic se v nich nedozvíme o pozůstalých. Když se něco takového stane, víme, kdo byl vrah, že vyrůstal v Belgii, přidal se k Islámskému státu a tak podobně… Pak v televizi promlouvá jeho otec, ale k těm, kdo byli zabiti, nám řeknou jenom čísla. Bylo jich 24, nebo 69 a o jejich pozůstalých už nevíme vůbec nic. Já jsem se pokusil zobrazit právě tyto pozůstalé.

Proč jste ve filmu Odnikud zobrazil neonacistický útok? Většina obyvatel Západu v současné době považuje za hlavní problém spíš džihádistické než neonacistické útoky.

Odnikud je osobní projekt založený na skutečném případu. V Německu došlo ke xenofobním vraždám spáchaným neonacisty, k takzvaným NSU vraždám. Když jsem si představil, že bych se mohl stát terčem takového útoku jenom kvůli tomu, jak vypadám, tak mě to hodně naštvalo. Stala se z toho osobní záležitost a já jsem zasedl ke stolu a napsal tento příběh. Ale ve skutečnosti mi nejde o to být jako filmař relevantní. Můj film není o tom, kdo to udělal, nesoustředí se na samotné vrahy. Mnohem důležitější je smutek a vývoj hlavní postavy. Politické pozadí a událost, která vše spustí, jsou zaměnitelné.

Váš film se zaobírá možnostmi a bezmocí, kterou cítíme tváří v tvář xenofobii, terorismu a zlu. Myslíte, že Evropa se stává bezmocnou?

Jen výjimečně dovedou umělci odpovědět na složité politické a geopolitické otázky. Žijeme v období války. Opravdu věřím tomu, že prožíváme válku a skutečné umění odráží to, co se kolem nás ve světě děje. Posíláme své diváky domů s hlavou plnou myšlenek a otázek. Snažíme se natáčet filmy, které si diváci odnesou s sebou domů, budou se o nich bavit a třeba i najdou nějaké řešení.

Z filmu Odnikud|foto: Aerofilms

Kdo je ve válce? Jaké strany mezi sebou válčí?

Každý s každým. I vy, ať už chcete, nebo ne. Můžete patřit třeba k obětem. Nevím, kde žijete nebo odkud pocházíte, ale na světě existují skupiny, které vás chtějí zabít, protože máte bílou kůži a křesťanskou minulost. Jiní lidé chtějí zabít mě, protože mám muslimské kořeny a jsem tureckého původu. O takovou válku se jedná. Dnešní války nevypadají tak, že by na obou stranách stály tanky, uprostřed bylo bitevní pole a my mezi sebou bojovali. Člověk může sedět doma před televizí. Situace se změnila. Válka je asymetrická, válečné zbraně se změnily, cíle se změnily, morální stránka války se změnila. Samozřejmě nemůžu říct, jestli kdy nějakou morální stránku měla. Válku na Blízkém Východě spustily kolonizátoři. Po konci první světové války přišly kolonie, pak se státy zhroutily a převzali je muslimové financování státy ze Zálivu. Je v tom zapletená ropa, Amerika, Rusko, ropovody a podobně. Válka přináší uprchlíky, ti přichází do Evropy, k vám domů a tam jsou lidé, kteří se jich bojí. Bojí se o svou kulturu, o to, jestli jim nesnědí všechen chleba a tohoto strachu zneužívají rasističtí politici. Následně dojde ke vzniku neonacistických hnutí a pravicových extremistů, kteří začnou klást bomby a zabíjet lidi. A pak přicházím já se svým filmem. Jsme ve válce, ať už chcete, nebo ne.

Jak se zrodila hlavní postavy Katji? Jak jste na postavě spolupracoval s její představitelkou Diane Krugerovou?

Mám rád matky. Když jsem našel téma a rozhodl se, že hlavní postava pozůstalé bude matka, tak už se mi to psalo lehce, protože znám mnoho matek. Moje žena je matka, moje matka je matka, a když jdu s dětmi na pískoviště, pozoruji tam i ostatní matky. Na to naše chodí třeba krásné tetované maminky, se kterými se rád bavím. Vytvořil jsem ji na základě těchto pozorování i svého soukromého života. Není mi cizí.

A co Diane Kruger? Změnila na té postavě něco?

Ano, pořád přicházela s novými nápady a návrhy. Je rozumné, pokud s ní spolupracujete, ji vyslechnout, protože je to velmi chytrá a bystrá herečka. Ve své roli se tak podílela na režii. Byla to dobrá volba obsadit právě ji.

Z filmu Odnikud|foto: Aerofilms

Je postava matky ve filmu portrétem německé společnosti? Neustále vychází najevo, že je plná předsudků. Třeba když řekne své dceři, že její manžel stejně možná celou dobu jel v drogách. To stejné platí i pro druhou matku, matku oběti, která hlavní postavě říká, že kdyby se o svého syna a manžela starala lépe, tak by byli pořád naživu. Jak jste formoval tyto dvě postavy? Myslím, že jsou velmi důležité. Jde o generační záležitost?

Sice jsem tady na festivalu v Cannes neviděl žádný film, ale vím, že některé z nich zobrazují rodinu jako nepřítele. V takovém tom bergmanovském duchu. Já si ale myslím, že rodina není nepřítel, minimálně ne ta nejbližší rodina, jako je otec, matka a děti. Vnímám ji jako bezpečné místo. Ale na druhou stranu vím, že pokud ji trochu rozšíříte, stačí maličko, nemusíte až k bratranci ze třetího kolene, tak se tam ti nepřátelé začnou objevovat.

Existuje podle vás naděje, že se zbavíme touhy po odplatě? Toho starého rčení „oko za oko“? Protože to je, zdá se, zdroj všech konfliktů.

Nevím. Je to velmi stará záležitost, která se vyskytuje už v Bibli. Asi už se stala součástí člověka. A o tom je můj film. Snažím se to realisticky pochopit a uchopit. Je to naše temná stránka, ať už chceme, nebo nechceme. Můžeme se snažit být maximálně politicky korektní, ale jsme jenom lidé, a přílišná politická korektnost se může zvrátit v pokrytectví. Já netvrdím, že můj film vám říká, co máte udělat. To už zůstává na publiku. Na druhou stranu pořád žijeme v době ledové, jenom teď probíhá teplejší období. Třeba musíme udělat ve vývoji jeden krok zpět, abychom mohli udělat tři kroky kupředu. Ale nevím, jak dlouhou to bude trvat.

Kolo zázraků. Má Woody Allen ještě o čem vyprávět?

• Upravit
• Smazat

Některé věci se prostě nemění. Takovou životní jistotou filmového diváka je, že se každý rok dočká nového filmu Woodyho Allena. Nejnovějším snímkem čilého osmdesátníka je Kolo zázraků, klaustrofobický, a trochu sebestředný příběh, který sytými barvami maskuje autorské vyčerpání.

Ve filmu Odnikud jdete do všeho naplno. Je plný emocí, přímý a velmi konfrontační. Ukazujete třeba matku, jak vybírá rakev svému mrtvému dítěti. Nijak se neomezujete při zobrazování smutku a emocí. Čeho jste tím chtěl  dosáhnout?

Odnikud je osobní film. Vypořádávám se v něm s vlastními strachy. Strachy, které vytváří obrazy, jako je třeba ta scéna s rakví. Také cítím empatii k pozůstalým, kteří musí něčím takovým projít. Proto jsem tuto scénu napsal. O rakvích toho moc nevím, protože jsem naštěstí doposud nemusel nic takového řešit. A upír také nejsem. Napsal jsem tuhle scénu a pak zadal do vyhledávání na Googlu dětské rakve. Objevily se obrázky, kde je na rakvi hasičské auto a podobně. Je to neuvěřitelně silný obraz, který na mě zapůsobil. Jsem filmař a taková je realita. Musím pracovat se silnými obrazy, jinak to můžu zabalit.

Ve svých předchozích filmech jste se hodně věnoval identitě Němců s tureckými kořeny. Je tato identita německých Turků nebo tureckých Němců také ovlivněna narůstajícími stereotypy, xenofobií a dalšími všudypřítomnými fobiemi?

Nevím. Nejsem zas tak moc součástí německé turecké společnosti. Nevím, kdo se jak cítí. Mé okolí je poměrně v pohodě, nikdo si zmateně neklade otázky „kdo jsem?” a podobně. Jsou to Němci. Na té záležitosti s Erdoganem bylo zajímavé, kolik lidí má stále úzký vztah se svou domovinou. Má to podle mě hodně společného se strachem. Myslím tím strach ze svobody. Strach osvobodit se od domoviny. Nechci nikoho z ničeho obviňovat, jen se to snažím vysvětlit. V zemích, do kterých jsme emigrovali, jako Nizozemsko a zejména Německo, jsme po několik generací byli jen hostujícími pracovníky, kteří pendlovali tam a zpátky. Sice nezakořenili, ale něco na místě zaseli. To teď vyrostlo v něco ne moc pěkného, ale myslím, že časem se to zlepší.