Kolo zázraků. Má Woody Allen ještě o čem vyprávět?

Barevný, hlasitý a přelidněný. Takový je Allenův oblíbený Coney Island v padesátých letech, tentokrát zde bydlí neúspěšná herečka, nyní servírka, Ginny. Postava vynikající Kate Winslet je uvězněna v bytě uprostřed zábavního parku, v němž se snaží přežít věčné migrény, vychovávat desetiletého pyromana Richieho, a zvládat svého manžela, alkoholika Humptyho. Toto stabilní neštěstí naruší Humptyho dcera Caroline, prchající před gangstery. Není divu, že Ginny hledá vysvobození. A tím má být milostné vzplanutí pro plavčíka Mickeyho, který celý příběh vypráví.

Mladý plavčík je tedy dalším z Allenových uvědomělých vypravěčů, kteří se pravidelně obrací k divákům. Tentokrát nejde o nesmělého intelektuála, který by vystupoval z fikčního světa a vtipně glosoval probíhající situace, ale o nabubřelého muže, který miluje velká gesta a emocionální příběhy. Allen ho od začátku profiluje jako komickou a do sebe zahleděnou figurku. Jenže Mickey celý příběh vypráví, mluví i o situacích, u kterých nebyl. Jde o jeho verzi příběhu, protože on je v centru milostného trojúhelníku spolu s utrápenou Ginny a mladou Caroline. Allen tak využívá nabubřelého a přepjatého vypravěče k tomu, aby vyprávěl nabubřelý a přepjatý příběh. Mickeyho perspektiva působí jako omluva, aby mohl legendární autor odvyprávět banální drama takto prostým způsobem.

Z filmu Kolo zázraků|foto: Bioscop

Červené a modré významy kameramana Vittoria Storara

Už od prvních minut je zřejmé, že Kolu zázraků dominují výrazné barvy. Především je to klidná modrá a agresivní červená. V té nejvíce explicitní rovině se červená pojí s malým pyromanem Richiem, modrá pak s postavou vysněného plavčíka. Modrá je totiž barvou moře a oblohy, barvou idylickou, pokojnou. Mickey hlídá pláž, o níž se rozbíjí vlny modré vody, bere Ginny na procházky pod modrou oblohou a líbá ji v modrém dešti. Jeho oblečení je světlé, neagresivní, často právě do modra. Chlapec Richie je pak přesným opakem klidu. Nikdy nebere ohled na ostatní a jeho přítomnost znamená neustálé očekávání dalších problémů. Jeho oblečení je spíše do červena a oranžova. Tyto barvy prorůstají do celé mizanscény, když ho Ginny zavede k terapeutce, zbarví se tak chlapcova košile, její šaty, záclony, osvětlení i nábytek.

Barvy se však nevážou pouze k postavám, ale reflektují dvě roviny hrdinčiny existence. Modrá je barvou krátkého povyražení, oživení minulosti. Mickey v Ginny vzbudí city, které už dávno pohřbila – lásku k muži i k dávno mrtvé herecké kariéře. Modrá je barva pomíjivá, barva iluze. Snu, v němž přestane hrát roli servírky a vrátí na jeviště. Modrý jas snu je však narušen červeným světlem skutečnosti. Červený není jen oheň, kterým se připomíná její problematický syn, ale jsou tak osvětleny i situace, v nichž je Ginny konfrontována s realitou, jíž odmítá přijmout. Herečkou už nikdy nebude, Mickeyho okouzlení časem zmizí a alkoholik Humpty je to jediné, co jí zbývá. V závěru modrá vyhasne a velké kolo, stojící uprostřed zábavního parku, zůstane rozsvíceno červeně.

Z filmu Kolo zázraků|foto: Bioscop

Allenův nejnovější film není příliš komplexní, lze ho tak jednoduše redukovat na barvy, aniž by toho mnoho ztratil. Zábavní park, v němž hrdinové žijí, vrhá neonová světla přímo do jejich bytu velkými okny. Rodinné večeře, hádky, ale i oslavy jsou často doplněny modrou nebo červenou barvou. Osvětlení se mění i v průběhu rozhovoru, podle toho, jak se vyvíjí. Barvy zde nabývají expresivních funkcí a představují trochu banální filmařskou pomůcku. Jako by se Woody Allen snažil odvést pozornost od toho, že po těch letech už vlastně nemá o čem vyprávět. Dialogy totiž nejsou břitkým shrnutím komplexnějších problémů, vtipným glosováním, ani intelektuálními hříčkami. Promluvy jsou často bez pointy nebo plny zbytečně okázalých vět, které tak tak fungují jen díky tomu, že je pronáší skvělá Winslet. Kolo zázraků je unavené, těžkopádné a přepjaté.

Až v rovině stylu začne být Woody Allen zábavný

Nejlepší světové filmy roku 2017

• Upravit
• Smazat

Které zahraniční filmy uplynulého roku stojí za to si připomenout a které se ještě pokusit dohnat, případně na které se těšit v české premiéře roku příštího? Sedmička filmových publicistů spojených s pořadem Reflexe: Film! jmenuje nejlepší zahraniční snímky uplynulého roku. Jsou mezi nimi například německý Western, Ztracené město Z i Dunkerk.

Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak se ve filmu pracuje s prostorem. Tam je totiž vidět největší přínos Vittoria Storara, třemi Oscary oceněného italského kameramana, který se s Allenem sešel už u snímku Café society. I zde Allen méně střihá, aby mohl Storaro kouzlit. V praxi to znamená, že kamera prostorem doslova proplouvá a následuje každičký herecký pohyb, aby těmito delšími záběry obratně vzbudila iluzi ponorkové nemoci. Ginny v jeden moment vykřikne, že v jejím malém bytu je až příliš mnoho lidí. A divák to pocítí. Obzvlášť nepříjemné to začne být ve vypjatých situacích, kdy není drama rytmizováno zkracující se délkou záběru, ale rychlejším pohybem kamery z jednoho protagonisty na druhého. Až v rovině stylu začne být film poměrně zábavný.

Woody Allen působí unaveně a jediné, co ho aktualizuje je promyšlenější práce s prostorem a inscenací. V Kolu zázraků nalezneme množství jednotlivostí typických pro jeho tvorbu, avšak jejich finální spojení má daleko do harmonické tragédie, kterou by film chtěl být.