Vostodvacet aneb Dokument o hercích v karanténě

Je jich osm, prožili spolu čtyři intenzivní roky pod vedením doc. Miroslava Krobota, do DISKu se chodilo na jejich Plastelínu, Pocítění vousů, Jana daného za chrta a jiná představení, a i když se jejich pobyt na DAMU nachýlil, hrají spolu dál v uskupení zvaném Divadlo LETÍ. V sobotu sedmého května se dvakrát otočil klíč ve dveřích Řetízku a kamera otevřela oko. Cílem projektu bylo zkoumat, kde končí herec a začíná člověk, studovat hnutí mysli a impulsy vykrystalizované z umělé izolace, dosáhnout tvůrčího procesu bez přístupu k čemukoli jinému než k sobě a ke komunitě. Dvanáctého května se dveře otevřely, byli vpuštěni diváci a - představení nebylo. Výsledky nejasné.

Z filmu Vostodvacet|foto: MFDF Jihlava

Dodržovala se pravidla. Žádná reprodukovaná hudba, žádné cigarety, alkohol, telefony, knihy, společenské hry, líčidla, tužky, papíry, deníčky, zkrátka nic, čím je možné se zabavit a odstředit mysl. Předem byl sepsán přesný inventář předmětů, jimiž byl prostor vybaven, mezi nimi tzv. krizová truhla. V ní byly pod zámkem uloženy všechny zakázané předměty a také klíč od Řetízku. (Obzvláště mě zaujal výběr knih Bible a Tantrické zasvěcení.) Nedobytnost truhly padla velmi záhy kvůli nepostradatelnosti Ríšova ranního kafe... (Pro případ druhého otevření položila Pavlínka ultimátum svého odchodu.)

Spí se ve spacácích, vyprávějí se sny, neustále se něco jí, Klárka zuřivě drhne koupelnu, snad potřetí, počtvrté. Občas se zpívá a bubnuje do kbelíků, někdo se pokouší troubit na topení, těhotná Anička si na pleť vrství okurkovou masku. Upřesňují se pravidla, mluví se, pořád se mluví, diskutuje se, planě se plácá, mluví se. Pár pokusů o tvorbu, mluví se, spí se, jí se. Odpovídá se na otázky kameramanky a režisérky v jedné osobě. Film je strukturován chronologicky podle dní, graduje. Těšíme se na vysvobození možná víc než sami vězni. Záběry z Řetízku jsou naředěny exteriérovými rozhovory s každým zvlášť. Zarážející a úžasná je otevřenost, se kterou herci komentují svou vztahovou a sexuální situaci. V tomto směru je (i podle slov Jany Počtové) dokument zvláštním generačním portrétem. Herci nabízejí divákovi filmu sami sebe, se svými spodními prádly, návaly vzteku, hloupými řečmi a rozcuchanými vlasy, ale tak, že nikdo z nich neztratí přitažlivost, tajemství, smysl pro humor a divákovu úctu. Možná v tom vidím základní nepodobnost s reality show, ke které je tento divadelně-filmový výzkum často přirovnáván.

Z filmu Vostodvacet|foto: MFDF Jihlava

Jak se počet uplynulých hodin blíží ke sto dvaceti, množí se témata, proč tu vlastně jsme a k čemu je to dobré. Nic není nazkoušeno, přichází strach z "těch zvenku", Ríša zabarikádoval dveře štaflemi a vlastním tělem. Hrotí se to. Ríša je odnesen i se štaflemi, nedočkaví diváci vpuštěni, teď se množí myšlenky na zadní vchod. Představení nebylo. Výsledky? Nejasné.

Sto dvacet jedna. Je čas odejít. Tečou slzičky. V některých reakcích na film je možné číst o zhroucení, nemohoucnosti, psychu. Nemyslím, že by to bylo tak zlé. Divák neodejde z promítání bez témat a bez zážitku, o výtěžku pro účastníky nemluvě. Výsledky nejasné, leč konstruktivní.

(Dva dny po propuštění jsem v Karlově ulici potkala Kláru. Otázku jsem vykoktala velmi opatrně, jako bych mluvila se zvířetem z džungle. "My?" usmála se, "my jsme v pohodě!")

koncepce: Václav Jiráček, Tomáš Bořil, Jana Počtová
kamera/režie: Jana Počtová
herci: Josef Wiesner, Klára Štěpánková, Richard Fiala, Pavol Smolárik, Anna Bubníková, Václav Jiráček, Pavlínka Štorková, Martyna Sľuková