Vlajka, s kterou si nevíme rady
Měli jsme státní svátek a tradičně se téměř obešel bez státních vlajek. K vlajce totiž u nás lidé přistupují váhavě: se sebezapřením, stydlivě, či naopak v divokém gestu. Za komunistů jsme vlastně vlajku neměli - užívala se jakási dvojvlajka, navíc povinně, jejíž jedna polovina, rudá, případně i se srpem a kladivem, byla symbolem cizím. A od dob, kdy tento nemilovaný přílepek začal autentickou českou vlajku opouštět, jako by trikolóru bylo možno spatřit jen s policejní asistencí.
Červená, modrá a bílá se u nás třepotá ve větru vítězně ve chvílích sportovního úspěchu. České vlajky nad tisícihlavými davy tehdy zvěstují triumf - "pokoření soupeře", jak praví sportovní komentátoři, a policie má co dělat, aby triumfanty, opojené náhlou národní velikostí, zvládla.
Vedle státní vlajky vítězství u nás čas od času vlaje státní vlajka odporu. Tu nosí ve svých průvodech skinheadi. Jsou národovci, ale do národa každého nepustí. Jejich státní vlajka nespojuje, ale vylučuje. Nepřináší sounáležitost, ale hrozí. Proto policie bdí i nad průvody s těmito vlajkami.
Před několika lety navíc u nás měla premiéru i státní vlajka coby nástroj sebepředvádění a nabubřelé exhibice. Možná si vzpomenete, jak tehdy v předvečer státního svátku několik mladých výtvarníků na Václavském náměstí usoudilo, že českou vlajku jen v poněkud jiné barevné variaci bude nejlépe demonstrativně spálit. Ti mladí muži k tomu dodali něco na způsob, že jen důsledným ničením devalvovaných hodnot a symbolů se lze přiblížit k jejich původní podstatě.
Celá tahle různorodá přehlídka hanobení či přezírání státní vlajky je pozoruhodně smutným úkazem. Každý, kdo má v pase aspoň pár razítek, potvrdí, že jsou země, kde vlajka ani nebudí rozpaky, ani neprovokuje k buřičství. Je to prostý, všem vlastní a všemi přirozeně přijatý znak domova a společenství, které se toto místo snaží zušlechtit a zvelebit. Lidé tu cítí sepětí s předchozími generacemi a vědí, že jako oni navazují na dílo svých předchůdců, tak budou v tomto díle pokračovat i jejich potomci. V takových zemích mají lidé svou vlajku rádi, a to tím spíš, že hlásá ještě něco: kvůli téhle nejpřirozenější lidské touze, kvůli tomu, aby člověk mohl ve svém domově svobodně žít a dělat jej krásnějším místem pro život svůj i jiných, musela spousta dobrých, spravedlivých lidí zemřít. Tam, kde to takto vidí, pak také vlajka nedává zapomenout, že mít svou zemi svobodnou a samostatnou není samozřejmé. Že to stojí oběti a úsilí. A to je další důvod, proč si pak lidé tohoto symbolu váží a je pro ně stále živý.
Co se to u nás stalo - co se to u nás děje - že toto nevíme?
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
-
Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Život a smrt Josefa Toufara, kněze umučeného StB
-
Alexandr Grin: Krysař. Magický příběh z pera solitéra ruské novoromantické literatury
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.