Vladimír Raffel: Psychotherapický přítel

Vladimír Raffel (1898-1967) patří především svým povídkovým tematickým cyklem k originálním zjevům české literatury první poloviny dvacátého století. Zahájil ho soubor nazvaný Elektrické povídky (1927), námětově zaměřený na aktuální problematiku strojové civilizace. Bystrý autor ji vidí ve všech symptomech - od typických znaků technického rozvoje až k mechanizujícím se lidským vztahům – a nemíjí ani její metaforizaci. V souladu se svým záměrem odvrhuje ve stylové sféře lineární vypravěčství a nahrazuje ho postupy montáže, ostrých střihů a prostorového prolínání.

Jim zůstává věrný i v dalším svazku Tělové povídky (1928), soustředěném tentokrát na oblast proměn citových. V centru pozornosti jsou například otázky chápání fyzické lásky, mateřství, věrnosti . I zde se Raffel citlivě dotkl některých palčivých bodů moderní společnosti. Ačkoli má třetí část cyklu název Patetické povídky (1928) slušelo by se dát přívlastek do uvozovek. Moderní společnost je tu viděna spíš odpatetizovaně – je zajata rychlostí, pohybem, stálou energii, ale i odvratem od tradičních hodnot. Navíc je domácí prostředí konfrontováno s jinými civilizačními okruhy. Do jisté míry oslavou a uchvácením bezeslovné hry těla jsou Taneční povídky (1928). Raffel tu oceňuje ctnost náznaku, vizuálního vyjadřování, které se obejde bez vysvětlujících komentářů. Napětí mezi mlčenlivostí a umluveností tvoří rovněž dynamiku probíhajících událostí. Za uzavření cyklu je do jisté míry možno pokládat „návratné“ prózy nazvané Prapovídky (1930). Analytik moderní civilizace, kterou vymezoval i charakteristickou znakovostí, se zde vrací k elementárním a věčným vlastnostem člověka, k nimž patří pudovost, živočišnost, otevřenost. Kruh se uzavírá. Raffel nevšedním prozaickým projektem s promyšlenou návazností vytvořil polemické dílo trvalé hodnoty, které obohacuje kontext české literatury dvacátého století.

Raffelovu tvorbu připomínáme komorně laděným textem Psychotherapický přítel z Tělových povídek, který s ironickou nadsázkou komentuje víru v samospasitelnost psychonalýzy jako metody pro léčení duševních selhání moderního člověka. Zároveň povídka do jisté míry reflektuje i autorovu profesní zkušenost lékaře-psychiatra.

V režii Pavla Krejčího účinkuje Martin Mejzlík. Připravil Český rozhlas Hradec Králové.