Višňový sad

V Komorní scéně Aréna uvádějí Višňový sad s podtržením faktu, že se jedná o komedii. Hudbu k inscenaci napsal Nikos Engonidis, vzdáleně v ní zaznívá ruská lidová melodika a nejvíce působí v živém podání čtyř muzikantů při scéně plesu. Scénu a kostýmy navrhla Marta Roszkopfová. Důsledně vychází z charakteru postav: samotným hercům se v jejích kostýmech hraje výborně a je to na výkonech vidět. Za všechny zmiňuji kostým Varji, adoptivní dcery Raněvské, kterou hraje Gabriela Mikulková j.h. Je oblečena do dlouhých jednoduchých černých šatů, postrádajících jakýkoliv náznak koketnosti a zároveň podtrhujících ladnost hereččina těla. Ty šaty samy vyjadřují charakter i osud postavy. Ale totéž platí o všech ostatních kostýmech.

Hrací prostor je prázdný, jen v některých mizanscénách se od stěny doprostřed přinese stolek a pár židlí. U zdi stojí stará skříň, u protilehlé zdi je malá římsa nad krbem se svíčkami, vše je osvětleno jedním křišťálovým lustrem. Pro scénu v zahradě se prostě přinese jednoduchá dřevěná lavička a za ní se od stropu spustí bílá opona sloužící jako projekční plátno pro promítaný obraz přírodní scenérie. Je ovšem průhledná, takže je vidět, co se děje vzadu v domě. Komorní scéna Aréna si buduje herecký soubor vedena úsilím o získání těch nejlepších z nejlepších. Je zde i mnoho hostujících herců. V Aréně totiž vědí, že špatná hra dobře zahraná může být dobrým divadlem, ale i nejlepší hra zahraná špatně nikdy dobrým divadlem nebude.

Majitelku panství Raněvskou hraje Alena-Sasínová-Polarczyk. V jejím podání se po jevišti pohybuje žena neschopná vidět realitu v její nahotě, uzavřená do světa prázdných slov a patetických gest. Matka, která opakuje naučené fráze dokládající mateřskou lásku, na oko láskyplně objímá svoje dcery a zároveň je slepá ke všemu, co je trápí. Ze stejného kadlubu je i její bratr Gajev, kterého hraje Norbert Lichý j.h. Muž, který vidí svět skrze sukno kulečníkového stolu a karambol bílé koule s červenou.

Aňa v podání Terezy Dočkalové je onou dívenkou v rozpuku naivně očekávající šťastný život, Varja, adoptivní dcera, se hroutí pod dopadem nedostatku peněz, šetří každou kopějku, přičemž ji do zoufalství opakovaně uvrhuje rozhazovačnost její nevlastní matky, i marné očekávání nabídky ke sňatku ze strany Lopachina. Toho hraje Josef Kaluža a vytvořil sugestivní obraz dravého podnikatele, kterému nic neříká krása starých, ale pro něj úplně zašlých časů, a který s vybuchující radostí kácí jednu višeň v sadě za druhou. Michal Čapka vytvořil postavu Trofimova, věčného studenta, a v jeho podání se po jevišti pohybuje budoucí revolucionář, zahleděný do utopických idejí. K jednomu z vrcholů inscenace patří dialog mezi ním a Aňou o budoucnosti světa.

Účetní Jepichodov Michala Moučky je až karikaturou nekňuby a nemehla, není schopen jediné vlastní myšlenky, Duňaša, panská, kterou hraje Tereza Cisovská, překypuje sexappealem a neovladatelnou vášní k mužům, čehož patřičně využívá floutek Jaša, v podání Alberta Čuby narcistický a bezohledný spratek. Ze všech ostatních postav se patří zmínit ještě komorníka Firse v podání Pavla Cisovského. Této postavě by pomohlo méně akcentu na stařecké rysy a více přirozenosti, a pak splní svoje poslání, roli člověka, který celý život pracuje pro jiné bez ohledu na vlastní potřeby, a nakonec je zapomenut v prázdné domě jako jedna stará galoše, jediná věc, která spolu s ním mizí ve tmě posledního zhášeného světla představení.

Višňový sad Komorní scény aréna patří k tomu nejlepšímu, co je dnes na jevištích v České republice k vidění.