Ve filmu Kolibřík dospívá jedna dívka i celá země. Režisérka Kim Bora je nový talent asijského kina
Korejský film zažívá nejen úspěšný rok, ale také nástup žen režisérek. S Kim Bora, autorkou křehkého filmu Kolibřík, mluvíme o feminismu, vzorech v tchajwanské kinematografii, Parazitovi i kolibřících...
Korejský snímek Kolibřík, který vyhrál sekci Generation 14PLUS na letošním Berlinale, vypráví příběh dospívající dívky Unhi. Režisérka Kim Bora ho zasadila do roku 1994, kdy došlo k velkému neštěstí při zřícení mostu Songsu a také zemřel severokorejský vůdce Kim Ir-sen. Režisérka navštívila v říjnu Prahu, aby Kolibříka osobně uvedla na přehlídce korejských filmů. Rozhovor si poslechněte v záznamu pořadu Reflexe. Část vám nabízíme také v přepisu.
Co se skrývá za názvem filmu – Kolibřík?
Chtěla jsem se odrazit od významu spojeného s kolibříkem – je to nejmenší pták na světě, ale je schopný za medem doletět velké vzdálenosti a hýbe křídly asi 80x nebo 90x za vteřinu. Dívala jsem se na YouTube na slow-motion videa s kolibříky a jejich pohyb křídel je fascinující. Kolibřík představuje symbol a jeho neustálé putování za medem odpovídá zrání hlavní hrdinky a jejímu hledání lásky a naděje. Nikdy se nevzdá stejně jako kolibřík, takže ano, mezi nimi najdeme určité asociativní pouto.
Film se odehrává v polovině 90. let v Jižní Koreji. Jak konkrétní čas, tak místo jsou pro váš debut i vás osobně velice důležité. Proč?
To není důležité období jen pro mě, ale pro všechny Korejce. Po letní olympiádě v roce 1988 jsme se snažili rychle se stát rozvinutou zemí. Pro potřeby olympijských her a abychom se předvedli celému světu se toho tolik postavilo, v tak rychlém tempu. Proto došlo ke kolapsu mostu Songsu, o rok později ke zřícení obchodního domu Sampoong. Bylo to hořké vystřízlivění; během dvou let jsme v Koreji tragicky přišli o spoustu obyvatel. Museli jsme si uvědomit cenu lidského života a nadřadit otázky každodenní bezpečnosti nad zběsilý rozvoj celé země. Pro Korejce šlo o nesmírně důležité a formativní období – kam jsme se zatím dostali a zda chceme stejným způsobem pokračovat dál. Dospívá totiž nejen hlavní hrdinka mého filmu, ale v přeneseném významu celá země.
Řekla byste, že jde o feministický film?
Jsem otevřená jakýmkoliv charakteristikám. O mém filmu se může hovořit jako o feministickém, politickém, historickém, coming of age… Opravdu jsem se snažila do snímku dostat řadu přesahů, takže budu ráda, pokud se o něm bude hovořit jako o feministickém.
Korejské kinematografii dominují muži, a to nejen kvůli jménům jako Park Chan-wook (Oldboy ad.) nebo Bong Joon-ho (Parazit ad.). V posledních letech ji proslavily taky žánrové kombinace. Vy se vydáváte jiným než žánrovým směrem, cestou civilního dramatu; a zároveň nepatříte do společenství tamních mužských tvůrců. Takže vás můžeme popsat jako nový hlas v korejské kinematografii?
Ano, to se mi líbí. Ženy mi jsou velkou inspirací a snažím se je ukázat takové, jaké jsou – jako lidské bytosti – protože je vídáme spíš v rolích sexualizovaných objektů. Já ženy přece jen vnímám na trochu hlubší a niternější rovině a souhlasím s vámi, že korejské kinematografii dominují muži. Od minulého roku ale můžeme pozorovat nástup silné generace ženských filmařek, která připomíná novou vlnu. Filmový festival v Pusanu loni snad poprvé sestavil program tak, aby v něm byli stejnou měrou zastoupeni muži a ženy. Je to velmi inspirující a zdaleka nejen proto, že jde o snímky natočené ženami – jsou to prostě dobré filmy. Nejsem proti maskulinní kinematografii, ale myslím, že by se měla objevovat díla s různorodými hlasy, které jsme dřív neslyšeli. V Koreji divačky Kolibříka přivítaly, protože podle nich představují ženské hrdinky vzácné zboží.
Kolibřík mi částečně připomněl některé filmy tchaj-wanské nové vlny, zvláště pak ty, které pojednávají o rodině a dospívajících postavách; vzpomněl jsem si třeba na snímky Edwarda Younga. Inspirovaly vás tamní filmy nebo ne?
Rozhodně ano a jsem ráda, že jste si toho všiml. Díla tchajwanské nové vlny mi jsou obrovskou inspirací a filmaře jako Edward Young, Hou Hsiao-hsien nebo Tsai Ming-liang mám opravdu moc ráda. Youngův film Raz dva sloužil jako určitý předobraz pro Kolibříka. Na Tchaj-wan jsem zavítala už tolikrát, a právě z toho důvodu, abych se podívala, kde se natáčel snímek Raz dva.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Psí voják Filip Topol. Portrét hudebníka, básníka a sebevraha životem
-
Miloš Doležal: Čurda ze Staré Hlíny – příběh parašutisty. Jedna zrada, stovky českých životů
-
Případy Sherlocka Holmese, otce Browna, slečny Marplové a dalších anglických detektivů
-
Richard Brautigan: V melounovém cukru. Psychedelický román, který uchvátil generaci hippies
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.