Vášeň jako led aneb Myšlenka pana Doma

Možná právě pro svou obtížnost se po české premiéře v roce 1978 v ústeckém Činoherním studiu, kde ji nastudoval Jan Grossmann, dočkala druhého uvedení až nyní. Se svým souborem ji připravil umělecký šéf Švandova divadla na Smíchově Michal Lang. Jeho osobitý režijní rukopis, směřující k výrazné konturaci figur a ke groteskní nadsázce, dokázal vyzvednout z dramatikova textu analogické kvality, ale jiné bohužel potlačil.

Apolena Veldová a Klára Pollertová-Trojanová v rolích manželky (Leona) a milenky (Félie) pana Doma, neviditelného hrdiny Vášně jako led|foto: Týdeník Rozhlas

Z příběhu o záletné a chladné Leoně, která teprve po smrti svého muže zjistí, že měl milenku a ona sama mu byla lhostejná, se vytratila dráždivá mnohoznačnost. Apolena Veldová, která již vícekrát prokázala, že umí dramatickou figuru oživit protichůdností svářících se motivů a citů, tentokrát svou schopnost nepoužila. Místo rozporuplné bytosti, kterou podle dramatika právě žárlivost a uvědomění si neschopnosti milovat dovede až k soupeření s mužovou milenkou (Klára Pollertová-Trojanová) o to, která z nich má právo zaujmout místo po jeho boku v hrobce, je její Leona průhlednou mrchou, která s lidmi jen manipuluje a touží po jediném - po moci. Což je ale zřejmě režisérův záměr, neboť obdobně je zúžena i víceznačnost celé hry. Z nejtajemnější a na jevišti nikdy nevstoupivší postavy pana Doma je v režisérově výkladu zvýrazněna především politická dimenze této neviditelné existence: k neznámé myšlence, kterou pan Dom před svou smrtí údajně vyřkl, se hlásí vůdci politických stran - bývalí Leonini milenci (Viktor Limr, Stanislav Šárský a Martin Sitta) - a její (libovolnou) konkretizací se snaží získat voliče. I když satirizující odsudek bezobsažného politického populismu je jistě aktuální, potlačením víceznačnosti postav a jejich konání se snižuje významové napětí, jímž je divák vtahován do hry coby nejdůležitější aktér jejího smyslu.