Václav Marhoul se obnažuje. Deník tvrdohlavého režiséra je svědectvím, jak v Česku vzniká film

26. leden 2021

Kniha Deník tvrdohlavého režiséra je obsáhlým líčením všech procesů tvorby jeho úspěšného snímku Tobruk. Dá se to ale zobecnit: knihu by si měl přečíst každý, kdo chce v České republice dělat film. Klidně by mohlo jít o skripta pro adepty filmového producentství a režie.

Přebal knihy Václava Marhoula: Denk tvrdohlavého režiséra

Její přednosti vidí i sám Marhoul: „Čtenář se tu dozví, jakým způsobem se v Česku vyrábějí filmy, jaké překážky musejí překonávat scenáristé, producenti, režiséři a další členové štábu. Podle mých zkušeností si hodně lidí myslí, že film trvající hodinu a půl se taky za hodinu a půl natočí, že je to práce typická pro takzvanou Pražskou kavárnu. Že jde jenom o slávu a červené koberce. Z Deníku tvrdohlavého režiséra se lidé dozví, jak to je ve skutečnosti,“ láká autor Deníku k jeho přečtení.  

Kniha podrobně popisuje nejen činnosti přímo související s natáčením a postprodukcí, ale třeba i práci filmařů na festivalech, množství a témata nutných telefonátů a e-mailových dopisů a samozřejmě i osobních setkání.

Natáčení filmu Nabarvené ptáče, areál bývalé káznice Brno-Cejl

Deník se zabývá i vývojem vztahů režiséra s herci a kameramanem Vladimírem Smutným. Herečtí protagonisté Tobruku museli projít tvrdým výcvikem na Vojenské akademii ve Vyškově. „Z mojí strany to byla klasická Stanislavského metoda režie. Nechtěl jsem, aby herci hráli, ale aby příběh filmu cítili a prožívali. A s Vladimírem? Pracujeme spolu osmnáct let a náš vztah se vyvíjel velmi složitě. U našeho prvního společného filmu, Mazaného Filipa, mě jako režiséra nerespektoval, a dost mě dusil. To se ale v průběhu let změnilo. U Nabarveného ptáčete jsme už byli jako jedno tělo, jedna duše,“ vzpomíná Václav Marhoul.

V knize Deník tvrdohlavého režiséra vzácně zabrousil i do niterného soukromí, především ve chvílích, kdy se mu hodně stýská po rodině. Od prvních řádek Deníku jsou pak patrné jeho tvůrčí nejistoty. „To je součást práce každého umělce. Ale moje nejistoty u Tobruku byly minimální oproti tomu, co jsem prožíval při práci na Nabarveném ptáčeti,“ svěřuje se Václav Marhoul.

Spustit audio

Související