Snímek Nabarvené ptáče získal devět Českých lvů. „Není to film pro každého,“ říká režisér Marhoul
Černobílé drama Nabarvené ptáče o putování chlapce východoevropským venkovem během druhé světové války ovládlo České lvy. Posbíralo hned devět cen, včetně nejlepšího filmu a nejlepší režie pro Václava Marhoula. Ve Vizitce režisér hovořil o premiéře filmu v hlavní soutěži benátského filmového festivalu nebo nominacích na Oscara.
Čtvrt století neměl český film zástupce v hlavní soutěži benátského filmového festivalu. Změnilo to až Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula, který ve Vizitce s Tomášem Pilátem mluvil i o tom, jak bezútěšný je život Ukrajinců u řeky Pripjať, kde se snímek natáčel.
E-maily i zprávy mu od doby, co se začalo psát o tom, že jeho film Nabarvené ptáče zažije svou premiéru na prestižním festivalu v Benátkách, chodí v podstatě nepřetržitě. Slyšet to ostatně bylo i během Vizitky, kterou Tomáš Pilát s režisérem a producentem Václavem Marhoulem točil u slapské přehrady. Na jeho chatě, kterou v šedesátých letech postavil Marhoulův otec a kde Václav jako dítě trávil půlku prázdnin.
Za účast v Benátkách, které mají podle jeho slov v posledních letech kvalitnější soutěž než festival v Cannes, je samozřejmě Václav Marhoul šťastný. Co přesně ale porotu italské přehlídky na Nabarveném ptáčeti přesvědčilo, neví.
„Do pravidel výběru nevidí nikdo. Já jsem nováček, většinou se ale vybírají filmy známých režisérů. Přihlíží se k hereckému obsazení a pak samozřejmě k samotnému filmu. Prostor dostává vždycky také domácí produkce. U Ptáčete se asi propojilo všechno dobré, co se propojit mohlo. Jde o to film, který není banální, má skvělé herecké obsazení i dobrého sales agenta,“ vypočítává.
Film jako dravá i líná řeka
Nabarvené ptáče je černobílý snímek s téměř tříhodinovou stopáží i těžkým tématem. Jako zásadní hendikep to ale Marhoul nevnímá. „Ptáče sice nebude film pro každého, ale má dobrý rytmus i tempo. Je jako řeka, která teče dravě i líně, chvílemi stojí, meandruje, pak se z ní stává vodopád. Když film takto udržíte, udržíte i divákovu pozornost.“
Václav Marhoul ve Vizitce přiznal, že o benátském úspěchu věděl už od dubna. Nikomu ale nesměl prozradit ani slovo. Ředitel festivalu mu to zakázal, a věděl proč. „Pomalu jsem se připravoval. Ve chvíli, kdy byl výběr oznámen oficiálně, se mohl roztočit obrovský kolotoč. Nicméně tajit takovou věc čtvrt roku pro mě bylo peklo,“ přiznává režisér, který se těší nejen z prvotního úspěchu filmu, ale byl by také rád, kdyby zahraniční porotci speciálně ocenili práci jeho kameramana Vladimíra Smutného.
Vedle cesty Nabarveného ptáčete do Benátek Marhoul na Vltavě vzpomíná na mládí, kdy tři roky promítal v letním kině v Novém Kníně, vysvětluje kroky, které udělal jako generální ředitel Filmových studií Barrandov na začátku 90. let minulého století, a mluví o bohatýrských osmdesátých letech, kdy se mezi sebou všichni umělci znali a chodili si navzájem na své akce. Řeč přišla také na armádu a hodnoty, které dnes zastává. Sám Marhoul je stále aktivní voják a příští rok ho pravděpodobně čeká půlroční mise na frontě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
