V údolí Jizery

Ono je trochu obtížné chlubit se velkým spisovatelem s nejasnou minulostí - Ivanem Olbrachtem, konzervativním politikem 19. století Františkem Ladislavem Riegrem (který se navíc k Semilům nikdy zvlášť nehlásil) nebo spisovatelem a disidentem Pavlem Tigridem, kterého pro osobní statečnost pár lidi milovalo a ze stejného důvodu ještě víc lidí nesnášelo. Jičín má alespoň Rumcajse a Valdštejna, Turnov Karla Vika a české granáty a Nová Paka acháty a neobyčejné množství velkých umělců. Semily mají jeden primát - v roce 1878 se právě zde rozeběhla výroba kopírovacích strojů, jakýchsi Ur-xeroxů, zvaných hektograf. Dnes bychom si bez kopírek svět ani představit neuměli.

Semily byly hluboko do 19. století vesnicí postavenou z krásných roubených domů, které požár po požáru odcházely a bývaly nahrazovány spíš průměrnou architekturou chudého kraje. Semily mají přesto svůj velkolepý zámek, který trochu - i když to zatím nikdo neví - co do vzhledu a rozlohy konkuruje sídlu francouzských králů ve Versailles. Je to Schmittova textilní továrna zachovaná ve stavu historizující architektury roku 1862. Ve stejném roce bylo v Praze uvedeno do provozu Prozatímní divadlo, ale již se v plánech rýsovala novorenesanční budova Národního divadla. Ve stejné době v podobném slohu vyspělé renesance začal navrhovat Ignác Ullmann palác Lažanských na Příkopech a také budovu České spořitelny dnes patřící Akademii věd (1858-62). V místě zvaném Řeky nad Semily však stojí textilní "palác", který dobou, kvalitou a slohem doplňuje honosné stavby pražské Národní třídy, i když tak činí z úhlu periferie Čech a v užitném industriálním duchu.

Pod tímto novorenesančním palácem řeka Jizera vstupuje do skalnatého kaňonu, na jehož druhém konci je další skoro zázračná stavba vodního díla Spálov (1921-25) s rondokubistickými prvky a freskou oslavující elektřinu. A mezi oběma industriály dobře zasazenými do krajiny - v případě Schmittovy továrny jako velkolepé krajinné kompozice v široké říční nivě, v případě spálovské elektrárny jako přírodu nerušící architektury - leží kus hornojizerské divočiny, kterým prochází Riegrova stezka.

Je to ovšem divočina středoevropská, kterou projíždí vlak a kde na obou koncích stojí hospody, o jejichž otevírací době kolují neurčité legendy. Riegrova stezka je přírodním klenotem města a její otevření v roce 1909 způsobilo národní senzaci, které se celé týdny věnoval český tisk. Bylo to něco jako dobývání dvojnásob ztracené krajiny - vyrvání mocné přírodě i pokusu národně se opevnit na okraji již německy mluvících Sudet. Abychom porozuměli naléhavé povaze této poziční války a přiblížili jí této době, byla to podobná situace jako současný svár holandských a arabských předměstí na okraji Rotterdamu. Na město ale rovněž dopadal zcela moderní stín jednoho velkého, monopolního podniku Schmittovy textilky, který podobně jako boleslavská škodovka v dobách své největší slávy ovlivňoval vzestup i úpadek města.

Semily se staly podkrkonošskou anomálií, něco jako o kus dál Liberec v malém. Rychle ztrácely ráz původní vesnice či městyse. Lidé sem přicházeli za prací, v maloměstském prostředí rychle přicházeli o své staré zvyky i bývalou zbožnost a novou nenabývali. Byli trochu hladoví, trochu vykořenění a bez většího vztahu k okolní krajině. Toto dědictví ostatně nesou Semily dodnes.

V roce 2009 si připomínáme nejenom sto let otevření jedné z nejkrásnějších přírodních tras tohoto kraje a kdysi slavné české pamětihodnosti, ale také industriálního i duchovního dědictví té doby. Vnímáme velkou řemeslnou zručnost a profesionalitu stavitelů továren a elektráren, kteří uvažovali na celá desetiletí dopředu, ale vidíme i péči o okolí města jako součást obecné kultury, jako přivlastňování si krajiny, která se pak stává součástí našeho života a proto se o ní začínáme starat.