V Trinksaifen jsme byly doma

Dokument autorky Evy Blechové zachycuje osudy tří německých žen, které se narodily ve 20. letech minulého století na hranicích tehdejšího Československa v německé vesnici Trinksaifen. Paní Severová, Boucká a Zettlová prožily většinu svého života na jednom místě. Do jejich osudů však zasáhla 2. světová válka a posléze odsun německých obyvatel ze Sudet.

Tržní obec Trinksaifen má v době založení této pamětní knihy , tj. v březnu 1922, plošnou výměru 1007 hektarů 89 arů. Katastrální území leží z geografického pohledu v kotlině, která je k jihovýchodu otevřená a která je na svých hranicích obklopena zalesněnými výšinami a horami. Středem kotliny protéká Rudenský potok (Trinksaifner Bachl). Přes potok se klenou 4 zděné a traverzové mosty, vybavené železným zábradlím.” Těmito slovy začíná kronika vesnice Trinksaifen.

Na počátku 20. století v obci není telefon ani elektřina, zato zde však probíhá čilý společenský život. Každou neděli od masopustu až do vánoc se pořádají plesy, večer se před chalupami scházejí sousedé a společně zpívají. Ve škole visí obraz Masaryka. Československá hymna se zpívá v němčině.

Na druhou stranu je tu, stejně jako ve většině horských oblastí, těžké uživit sebe i svou rodinu, pole jsou tu kamenitá a stojí velké úsilí na nich něco vypěstovat. Děti pomáhají matkám paličkovat, otcové pracují v nejdeckých železárnách. Život se zde zásadně mění v průběhu 2. světové války a těsně po ní. Původní německé obyvatelstvo je po odsunu nahrazeno přistěhovalci z různých koutů Čech, bourají se a zanikají původní stavby, pole leží ladem, začínají se psát úplně jiné dějiny.

03307589.jpeg

Do obce Rudné přivedl autorku rozhlasového dokumentu v roce 2004 zájem o “zmizelé Sudety” (jméno úspěšného projektu a výstavy). Fascinovaly ji změny, které zažili původní obyvatelé, vztah ke krajině, stáří a osamělost žen, se kterými se setkala. Kočka Niki, pes Mates, krávy, které stále ještě rozuměly německy. Ke střihu se odhodlala až v roce 2012 - mezitím bohužel zemřel Zdeněk Bouček, redaktor ČRo 3 Vltava, pro kterého byl dokument původně určen. Mezitím zemřely i paní Severová, Boucká a Zettlová.

Dokument byl s odstupem času dokončen jako poděkování všem, kteří se na něm podíleli. Mimo jiné také paní Klocové a paní Schubertové, jejichž vyprávění se nakonec do dokumentu nevešlo, paní Růžičkové z Nejdku za nahrávky německých písní s citerou a Barboře Kosíkové za veškerou pomoc.