V mládí jsem věřila, že fotka může změnit život. Teď už si to nemyslím, říká fotografka Markéta Luskačová
„Než jsem někoho vyfotila, vždycky jsem se pěkně zeptala. Proti rozhodujícímu okamžiku při pořizování fotografie jsem stavěla okamžik důvěry,“ říká světoznámá fotografka Markéta Luskačová. Od 70. let žije v Londýně, během pražské návštěvy byla ve Vizitce hostem Markéty Kaňkové.
Londýn, 1976 a první londýnský azylový dům pro týrané ženy a jejich děti. V prostoru pro čtyřicet osob se jich tísnil trojnásobek, pro většinu přítomných jediná šance, jak začít nový život bez násilnického muže.
Markéta Luskačová, tehdy dvaatřicetiletá fotografka, která právě přišla do Londýna z Československa, tam pořídila cyklus fotografií s názvem Chiswick Women´s Aid 1976 – 1977. Část z něj letos v září vystaví pražská Artinbox Gallery.
Jak Markéta Luskačová ve Vizitce konstatovala, po sedmdesátce už jen pravidelně reviduje svou fotografickou minulost, a pětačtyřicet let staré fotky z azylového domu jsou podle ní nesmírně aktuální. „V Londýně se ve zprávách mluvilo o tom, že v době pandemie koronaviru se domácí násilí zvedlo o 200 procent. Totéž jsem se dočetla v Respektu. Lidé byli neustále spolu doma a častěji docházelo k násilí. To téma bude rezonovat,“ říká směrem k třiadvaceti až pětadvaceti fotografiím, které na výstavě návštěvníci uvidí.
Pane, já nefotím divadlo, ale život
Soubor Chiswick Women´s Aid 1976 – 1977 tehdy do světa distribuovala špičková fotografická agentura Magnum. „Říkali mi, že to téma je ode mě zajímá, a já si s tím dala velkou práci. Myslela jsem si, že když budou fotky silné, že tím ženám v nesnázích pomůžu, že jim třeba dá město k dispozici větší prostor,“ vzpomíná. Jenomže po půl roce obdržela ze sekretariátu agentury zprávu, že „ta story už vyšla z módy.“ Markéty Luskačové se to tehdy velmi dotklo – jak může být něco takového, jako je násilí páchané na ženách, otázkou trendů? „Měla jsem tehdy víc důvěry v to, že fotka může změnit život. Teď už si to nemyslím.“
Ve Vizitce detailně hovořila o fotografických začátcích, kterým předcházelo půlroční vysedávání a studování v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, o seznámení s Josefem Koudelkou, jenž ji naučil zacházet s fotoaparátem, i o svém fotografickém angažmá v Divadle za branou. Právě to jí Koudelka bez velkého domlouvání dohodil. Zakladateli divadla Otomaru Krejčovi pak ukázala cyklus Poutníci, který fotila na cestách Slovenskem, a opatrně mu sdělila, že je fotografkou života, nikoliv divadla. „Pan Krejča mi řekl, že on se snaží dělat divadlo, jako kdyby to byl život, a že by stálo za to zkusit spolupráci.“ Trvala až do roku 1972, kdy tehdejší režim divadlo zavřel.
V Londýně pak Markéta Luskačová jako mladá fotografka mapovala také život napojený na Londýnské trhy Spitalfields. Luskačová objektivem zachycovala místa, kam sama chodila levně nakupovat. Fotila je až do roku 2014, tedy přesně čtyřicet let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
