V čem je jádro pudla? Činohra Národního divadla přináší vlastní výklad Fausta

Příběh o Faustovi představuje jeden z nejstarších evropských mýtů, o jehož vyložení se pokusilo mnoho badatelů napříč obory. V roce 1808 vychází první díl tragédie Faust od Johana Wolfganga Goetha. Druhý díl Fausta, vydaný v roce 1832, už je považován spíše za kulturní a kritický esej než za divadelní hru.

Johanna Tesařová, Martin Pechlát, Pavlína Štorková, Saša Rašilov|foto: Patrik Borecký

V září 1997 byla na scéně Stavovského divadla uvedena premiéra prvního dílu Fausta v režii Otomara Krejči, v přebásnění Karlem Krausem. Jak píše teatrolog Vladimír Just ve své knize Faust jako zadlužení, jednalo se inscenaci „polyfonní, složitě vrstvenou nikoli však bezrozpornou“. Dalších dvacet let s v Národním divadle o inscenování Fausta nikdo nepokusil. Až do letošního roku, kdy činohra Národního divadla uvedla Fausta v režii Jana Friče a v obsazení, které jistě stojí za pozornost. Fausta hraje Martin Pechlát, Mefista Saša Rašilov.

Veronika Lazorčková, Martin Pechlát, Saša Rašilov|foto: Patrik Borecký

„Inscenovat Fausta je zpupnost!“

Pod úpravou původního Goethova díla jsou podepsáni dramaturgové Marta Ljubková a Jan Tošovský a režisér Jan Frič. Ve scénografickém návrhu se tvůrci rozhodli jít proti historické ornamentálnosti interiéru Stavovského divadla a děj Fausta zasadili do nehostinného místa, vzdáleného jakékoliv abstrakci. Nový Faust je i díky originálnímu scénografickému pojetí Dragana Stojčevského představen v něčem přízemním, realistickém – tedy v kamionu. Tento objekt na scéně má evokovat cestu, na níž se po dohodě s Mefistem vydává Faust. Dramaturgyně Marta Ljubková tvrdí, že inscenovat Fausta je zpupnost.

Je to zpupnost, ale Faust de facto je o zpupnosti. Pýcha je jedním z ústředních témat hry a také naší inscenace. Přišlo nám, že když už jsme v Národním divadle a uvádíme pořád dokola texty, které jsou součástí kánonu, tak že Faust je dílo, ke kterému bychom se měli také vyslovit, generačně a současně.
Marta Ljubková

Faust, Saša Rašilov|foto: Patrik Borecký

Režisér Jan Frič nepopírá, že je velmi náročně se v obou dílech Fausta zorientovat a interpretovat je.

Téměř dva roky před smotaným uvedením Fausta ve Stavovském divadle jsme přemýšleli o tom, co bychom z něj rádi viděli na jevišti. Přitom jsme si to ještě více zkomplikovali tím, že jedinou reálnou dramatickou situaci jsme se v inscenaci rozhodli uvést jako krátký film. Hodně jsme se bavili o tom, jak s textem nakládat i ve vztahu k obecné znalosti Fausta mezi českými čtenáři. U nás ale málokdo Fausta zná, teď mám na mysli především druhý díl. Ten první jsou lidé schopni dát tak nějak dohromady díky mýtu o upsání se ďáblovi i díky milostnému příběhu Fausta a Markétky. A to byl také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli moderně vyložit současnému divákovi oba dva díly. Snažili jsme se dobrat „jádra pudla“. A především jsme zkoumali, jak se o to pokoušeli i jiní divadelníci již dříve. Kvůli tomu jsme přečetli spoustu sekundární literatury. Dokonce docházelo ke sporům, když jsme společně řešili, jak, zvláště ten druhý díl, Fausta uchopit a co v něm lze nalézt. A i mnohem chytřejší lidé než my na to měli úplně rozdílné názory a výklady. Ve chvíli, kdy nám toto začalo docházet, jsme se přestali obávat a začali vlastní výklad Fausta hledat.

Jan Frič

Zcela nová úprava. Zcela nový Faust. K tomuto pojetí se podle Marty Ljubkové nehodil žádný dosavadní překlad. V Čechách neznámější překlad Otokara Fischera považoval dramaturgický tým za zastaralý a pro dnešního diváka ne příliš srozumitelný. Text obou dílů, z nichž je nová inscenace komponována, proto nově přeložil básník Radek Malý. Podle něj nabídka přeložit Goethova Fausta pro Národní divadlo byla zakázka, která se neodmítá.

Je samozřejmě nemožné nenechat se ovlivnit kanonickým překladem Fausta od Otokara Fischera. S tím se musel konfrontovat snad každý intelektuál, který se alespoň trochu někdy zabýval Fasutem. Už jen to, že známe pár citátů z tohoto překladu, znamená, že známe jeho styl. Fischer překládal věrně a přesně. Já jsem přirozeně vycházel z originálního Goethova textu, zatímco inscenátoři upravovali hru podle Fischerova překladu a k tomu připisovali své režijně-dramaturgické poznámky, ve kterých následovali svou vizi. Já jsem tak na základě těchto poznámek mohl svůj překlad posunout jejich směrem.
Radek Malý

Kamion na scéně proráží temnotu. Zbrusu nový Faust v Národním divadle

• Upravit
• Smazat

Tvůrčí tým činohry Národního divadla v Praze představuje nového Fausta, životní dílo Johana Wolfganaga Goetha. Jejich současné uchopení vychází z obou dílů této dramatické básně v novém překladu básníka Radka Malého. Režisér Jan Frič zasadil příběh Fausta do útrob reálného nákladního automobilu.

Faust v režii Jana Friče vnáší do českých divadelních vod neklid a otvírá prostor pro polemiku. Na názor jsem se zeptala dvou divadelních kritiků – Jakuba Škorpila a Marie Reslové.

Myslím si, že čtení inscenace Faust bude hodně individuální. Mladší generaci pravděpodobně nadchne především vizualita, která byla ohromující i pro mě. Autoři hledají zlo a představují ho skrze znaky, které jsou v podstatě na každém kroku, akorát my si je nespojujeme s touto duchovní rovinou. Ale na mě působily silně. Zvláště pak kamion na scéně, přičemž přítomnost tohoto objektu působí opravdu přízračně. Zlo pak nacházíme i v pouťové estetice, v pokleslostech, na parkovištích nebo na techno párty, které na ty, kteří se jich neúčastní, můžou působit dekadentně. Mě se velmi dotýkala rovina spirituální, kterou jsem ve Fričově výkladu nacházela. Ukázal nám přiléhavé obrazy, kde a jak hledat Boha v současném světě.
Marie Reslová

Jakub Škorpil ve svém hodnocení upozornil na absenci faustovského tázání se.

Já si nemyslím, že je to tak, že přijde Mefisto k Faustovi, třikrát zaklepe, Faust mu pak řekne, pojď dál, tím je splněna jakási podmínka a pak už to jede. V tom všem by měla být patrná jakási potřeba – po spojení se s ďáblem, důvod ponechání Markétky vlastnímu osudu – to jsou všechno zásadní otázky, kterými Goethe postihnul témata spojená s lidským bytím, touhou po poznání, láskou. Domnívám se ale, že ve Fričově inscenaci je toto tázání se upozaděno.

Jakub Škorpil