Události. Kontroverzní hra Davida Greiga, volně inspirována teroristickým činem Anderse Breivika

Skotský dramatik David Greig není u nás zcela neznámý. Diváci navštěvující Divadlo Na zábradlí mohli vidět jeho hru s dlouhým názvem Kosmonautův poslední vzkaz ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval (premiéra v roce 2003), tamtéž pak byla uvedena v roce 2007 také jeho hra Pyreneje. Další text s názvem Vzdálené ostrovy uvedlo v roce 2007 Městské divadlo Kladno a byl v roce 2019 natočen i v Českém rozhlase, kde byla předtím uvedena i původní rozhlasová hra Labutí píseň (2008). Tento výběr je jen malou částí obsáhlého díla, zahrnujícího původní hry, adaptace, libreta i překlady. Greig, narozený v roce 1969 v Edinburgu, studoval na Bristol University a psal například pro Traverse Theatre, Royal Court Theatre, National Theatre nebo Royal Shakespeare Company. Působil také jako dramaturg skotského Národního divadla a je velmi vlivnou a uznávanou osobností britského divadla a současného dramatu obecně.

Čtěte také

Cormac McCarthy: Cesta. Baladický příběh o světě sežehnutém neznámou katastrofou

Když tedy oznámil, že hodlá napsat hru inspirovanou činem Anderse Breivika, která bude něco na způsob muzikálu, způsobilo to pozdvižení. Chce to ovšem malé upřesnění: Hra Události (The Events) z roku 2013 (kdy ji režisér Ramin Gray uvedl v Traverse Theatre v Edinburgu) je sice volně inspirována hrůzným Breivikovým činem, Greig nicméně nenapsal ani dokumentární drama ani dramatizaci událostí, které se odehrály v Norsku před deseti lety, a rozhodně nejde o muzikál v klasickém slova smyslu, byť hudba zde hraje zásadní roli.

Greigova hra, zasazená do fiktivní komunity ve Skotsku, pojednává o tragických událostech obecně, o dopadu tragédie na lidský život. Hlavní hrdinkou hry je Claire, která vedla coby duchovní sbor v komunitním centru, do kterého docházeli lidé různých ras, národností a kultur a který se stal terčem podobného útoku, jaký spáchal Breivik nebo jemu podobní zločinci. Celá hra je pak sledem krátkých scén, během nichž se Claire snaží najít odpověď na otázku, co vedlo chlapce (postava ve hře nemá jméno, je nazvána prostě The Boy), který masakr vykonal, k jeho činům.

Pomsta, nebo pochopení?

Text sestavený z dialogů, monologických promluv i písní je pokusem o ohledání situace, která nastává v životě člověka, přeživšího smrt svých blízkých. Claire se usilovně snaží najít odpověď na otázku „proč“, pokouší se přijít na to, jak znovu najít duši, která jako by ji po masakru opustila. Konfrontuje se svými otázkami a vnitřními běsy kněze, psychologa, ptá se chlapcova otce, jde do ostrých konfliktů se svojí partnerkou, snaží se najít odpověď u politika extrémistického hnutí, se kterým vrah sympatizoval. Všechna tato setkání jsou sestavena jako krátké konfrontace lidí, jejichž světy se jen těžko mohou propojit – děsivé události totiž zažila jen Claire, nikdo jiný si ničím tak hrůzným neprošel. V hrdince postupně sílí pocit zoufalství, vzdoru a touhy po pomstě. Vrcholem této její cesty je pak poslední scéna, poslední setkání, kdy konečně stojí tváří v tvář ztělesněnému zlu, které pro ni vrah představuje.

Čtěte také

Debut roku napsala Lenka Elbe. Zlo tu bylo, je a bude, my ho jen musíme udržet na uzdě, říká spisovatelka

Původní divadelní hra je napsána pro dva herce a sbor – herečka představuje hlavní hrdinku a druhý herec pak vraždícího chlapce a všechny ostatní postavy. Claire tedy na divadle skrze chlapce promlouvá se všemi ostatními; nebo jako by skrze všechny ostatní promlouval v jakési halucinační vizi onen hoch. Tento princip nicméně v rozhlasové verzi zachován nebyl, protože by byl pro posluchače příliš matoucí. Každá postava zde tedy má svůj hlas, svého jednotlivého interpreta. Sbor pak do děje vstupuje částečně jako jakýsi antický chór, komentuje jednotlivé scény a vytváří další dramaturgickou vrstvu rafinovaně sestavené skládačky motivů.