U Hitlerů v kuchyni (recenze)

Hra Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni a její inscenace v pražském Divadle v Dlouhé pracuje s jednoduchým a osvědčeným principem lidového divadla. Karnevalově vysvleče historické osobnosti do podvlékaček a vrhne tzv. velké světové dějiny do všední reality maloměšťácké domácnosti. Účinnost této metody ještě zvětšuje skutečnost, že ony osobnosti jsou masoví vrahové a váleční zločinci, zkrátka pohlaváři nacistické Třetí říše v čele s Adolfem Hitlerem a jejich manželky.

Arnošt Goldflam se poslední dobou jako autor věnuje v podstatě inteligentnější podobě bulvárního divadla. Ani v případě U Hitlerů v kuchyni tomu není jinak. Režisér Jan Borna v inscenaci tento rozměr Goldflamova textu ještě posílil a udělal z něj vlastně operetu, protkanou písněmi z populárnějších i zapomenutých děl tohoto žánru.

Inscenace se skládá z šesti částí, v nichž můžeme Hitlera zastihnout ve všemožných banálních situacích. Od čekání na vlak ve městě Brně, když Hitler míří do Vídně k přijímacím zkouškám na výtvarnou akademii a setkává se na peróně se Stalinem cestujícím do Švýcarska, až po skvělé sousedské vztahy v berlínském bunkru na konci války a ne zrovna podařený Hitlerův fiktivní exil a spokojené stáří v brazilském Riu. V každém výstupu je Hitler jiný a je také ztělesňován jiným hercem. Role Hitlera v bačkorách pochutnávajícího si na SS-bábovce se nejlépe vyvedla Miroslavu Hanušovi. Nejslabší Hitler je pak Čeněk Koliáš, který nakonec nemá k rozehrání ani příliš prostoru. Veselou atmosféru kusu dotváří také naivisticky malované kulisy s hravě ironizujícími detaily, které se proměňují stejně jako postava Hitlera. Od biedermayerovského obýváku, přes honosné gotické sídlo až po šedivé zdi podzemní pevnosti.

Hra i inscenace v pražském Divadle v Dlouhé v režii Jana Borny se zvládá pohybovat na jemně provokující hraně mezi rozpustilou bžundou a hrůzami holokaustu a druhé světové války v pozadí. U Hitlerů v kuchyni je představení navýsost komické. Jen občas ten humor trochu drhne a stává se plytkým či lacině lechtivým. Ale to už tak u bulváru bývá. Představení má ovšem i několik okamžiků znamenitých. A to především, když si spolu Hitler, Goebbels, Himmler a Goering ve svém bunkru v obklíčeném Berlíně radostně a s elánem zapějí rozverný song Kluci z naší uličky, v němž vzpomínají, co se jen jako malí uličníci nadováděli, co veselých kousků natropili. V kombinaci s jednoduchou, ale nápaditou pochodovou choreografií vzbudil výstup v sále zasloužené výbuchy smíchu.

V době vzmáhajícího se neofašismu inscenace operuje metodou velmi účinnou. Zrůdy a jejich přívrženci mají smysl pro humor málokdy. A jsou-li vystaveny inteligentnímu posměchu, jejich světodějné odkazy začínají vypadat jako projekty poblázněného Hanswursta. I ty sebehrůznější. Možná by stálo za to pouvažovat o podobně modelovaném posměchu současným politickým velikánům českým. A aspoň trochu vystoupit z bezpečných oblastí dějepisu. Určitě by bylo z čeho brát.