Tvarování heroické figury a její přizpůsobení pro vlastní záměry. Výstava ReporTvář Julia Fučíka nabízí různorodé pohledy i kritický odstup
Kolik podob má osobnost a jak lze příběh konkrétního člověka přetvořit k obrazu svému? Čím vším může být jednotlivec nahlížený z různých perspektiv? Padouch nebo hrdina, bonviván či odbojář, komunistický novinář a lidový idol, který vypiloval svůj odkaz, jež propašoval z cely smrti na odřezcích toaletního papíru, aby se z něj později stal „bestseller“ socialistického bloku. O tom vypovídá výstava ReporTvář Julia Fučíka v Národním památníku na Vítkově.
Expozici připravilo Národní muzeum společně s Ústavem pro studium totalitních režimů a její obsah předznamenává už samotný název. „První část se soustředí na zpracování literárního díla Julia Fučíka, především tedy Reportáže psané na oprátce a druhá část nazvaná Tvář se zaměřuje na podobu Julia Fučíka, jak byla prezentovaná v letech 1945 až 1989, kdy logicky nastal velký zlom. Ale zabýváme se i tím, co s Fučíkem teď,“ uvedla hlavní autorka výstavy Markéta Kabůrková.
K vidění je Reportáž jak v originálních vězeňských motácích psaných tužkou, nebo ve strojopisných přepisech, do nichž už v roce 1945 zasahovala první cenzura, tak v desítkách vydání a překladů. V minulosti se jednalo o jednoho z našich nejpřekládanějších autorů, vzniklo přes 70 překladů a více než 300 vydání. Mezi exponáty tak nechybí ani knižní svazek v jidiš z roku 1948.
Výstava ukáže rovněž výtvarné realizace a doprovodné materiály mapující Fučíkovi věnovaná místa paměti, včetně jejich osudů po roce 1989. „Nedávno jsme tu měli obrovskou debatu o soše maršála Koněva a tohle je obdobný případ. Fučík měl stovky soch, které se později také odstraňovaly. Proč někde zůstaly a jinde ne? Na jeho rodném domě byla deska, která říkala jenom: Tady se narodil Julius Fučík, novinář, zemřel tam a tam. Nic víc tam nebylo, ale deska i přesto zažila velké peripetie. Nakonec tam zůstala jen plaketa, ovšem Fučíkova podobizna je pryč,“ odpovídá Markéta Kabůrková na otázku, proč je téma stále aktuální.
Kult versus kulturní kontext
„Nechceme říkat, kým Fučík vlastně byl, nemá jít o striktní hodnocení buď anebo. Spíš nás zajímá, jak na něj nahlíželi různí lidé nebo skupiny. Jak se Fučík dochoval v soukromé, kulturní a politicko-ideologické paměti. Fučík byl populární sám o sobě, ale později během normalizace, kdy jeho kult zažil další boom, už to bylo dost nucené. Mnozí pamětníci si určitě vzpomenou, jak museli studovat Reportáž a soutěžit o Fučíkův odznak,“ vysvětluje kurátorka výstavy.
Legenda o životě pohledného mladíka, který se zapletl s dějinami, jako by nemohla nechat nikoho chladným. Oslavné ódy na něj před svým „prozřením“ pěli Milan Kundera i Pavel Kohout. V sedmdesátých letech napsal Ladislav Fuks novelu o hrdinově idylickém dětství Křišťálový pantoflíček coby úlitbu režimu. Mezi účelovými výklady se ovšem najdou i jednoduše lidské projevy jako vzkazy manželce Gustě, které Julek nechával v kuchyni na stole. Anebo audionahrávka vzpomínek Jana Wericha, jež zastupuje osobní pohled člověka, který byl s Fučíkem v úzkém kontaktu v neideologickém prostředí meziválečné avantgardy. „Mluví třeba o tom, jak znal Fučíka z jednání v tváří tvář, jak spolu pařili, jak Fučík přespával u nich v divadle a jak byl na ženské,“ prozrazuje Markéta Kabůrková.
Výstavu ReporTvář Julia Fučíka je možné navštívit od 21. srpna do 31. října 2020
v pražském Národním památníku na Vítkově.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
