Turbulentní osamělost Eriky Mannové, dcery spisovatele Thomase Manna
Má pověst drzé nekonformní dcery slavného spisovatele Thomase Manna. Málokdo ale ví, že Erika Mannová vyhrála automobilové závody, psala knihy pro děti, FBI na ni v 50. letech vedla tlustý fascikl, byla angažovanou antihitlerovskou bojovnicí. V reportážích a dopisech, které po sobě zanechala, nám dává s břitkostí sobě vlastní nahlédnout do světa, který dnes už není. Portrét této pozoruhodné osobnosti poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.
Její otec Thomas Mann krátce po jejím narození roku 1905 neskrýval smutek, že se narodila dcera a nikoli chlapec. Netušil, že z Eriky se v průběhu života stane jeho nepostradatelná agentka, asistentka, tlumočnice a koordinátorka a redaktorka jeho odkazu i po smrti. On bude potřebovat její asistenci, ona jeho oporu. Udržovat odkaz svého otce a bratra byla ostatně jedna z jejích činností ke konci života, kdy už spíše rezignovala na vlastní tvorbu.
Ovšem nepředbíhejme. Erika Mannová je známá jako zakladatelka politického kabaretu Die Pfeffermühle. Ten založila roku 1933 a v roce 1935 s ním navštívila i Prahu. Kabaret byl myšlen jako výraz jejího antihitlerovského směřování a důležitým partnerem v tomto divadelním aktivismu pro ni byl její bratr Klaus Mann. Po emigraci do Ameriky Erika zjistila, že tamní kultura na politický kabaret není dělaná, a živila se především kočovnou přednáškovou činnosti. Jejím častým tématem bylo osvětlování problematiky druhé světové války, nutnosti bojkotovat německé zboží a také problematika ženské otázky ve třetí říši.
Dcera-adjutantka
Později se stala válečnou reportérkou, její črty z bombardovaného Londýna či Lisabonu, v němž se to jen hemží válečnými uprchlíky, jsou dodnes cenná a čtivá dobová svědectví. Navzdory tomu, že Erika psát nikdy nechtěla, tvrdila, že to je parketa její otce a bratra, nakonec psala a činila tak velmi dobře, je také autorkou několik knih pro děti.
Po válce, v roce 1947, Erika Mannová doprovázela svého otce na jeho první poválečné cestě Evropou. Po skončení války čím dál více fungovala jako jeho asistentka, Thomas Mann ji nazýval dcerou-adjutantkou. Starala se o jeho dílo a odkaz. Tato role částečně vedla k odcizení mezi ní a jejím bratrem Klausem. Zatímco on toužil po lásce a trpěl odkazem slavného otce, Erika si tuto roli užívala. Od roku 1948 s rodiči bydlela v domě v Pacific Palisades v Los Angeles. Ve stejné době vzbudila rozruch svým vyjádřením během pódiové diskuse ohledně toho, jak skepticky vidí budoucnost demokracie v Německu. Sourozenci Mannovi byli některými německými komentátory prohlášeni za Stalinovu pátou kolonu a komunistické agenty. Při pozdější cestě do Evropy Erika dokonce Německo objela oklikou, jaký vztek na tuto zemi měla.
V hledáčku FBI
Ovšem ani s životem v Americe nebyla spokojená. Erika zjistila, že již od roku 1940 ji i Klause sleduje FBI. Ona sama se přitom kdysi sama nabídla samotnému ministrovi spravedlnosti, že ráda bude spolupracovat na odhalení fašistických špionů a sabotérů. Učinila tak poté, co její otec i ona obdrželi prohitlerovské dopisy a výhružky od anonymů. Tím na sebe evidentně upozornila a ministerstvo spravedlnosti se jí začalo zabývat.
V tlustém fasciklu, který FBI na Eriku Mannovou vedla, se o ní píše jakožto o sexuálně perverzní osobě a aktivní agentce Kominterny. Erika se o sledování dověděla až v roce 1948 a snažila se obvinění vyvrátit. Studená válka a mccarthyovská éra měla obrovský dopad nejen na politické klima, ale i úpadek kultury v USA. To se okamžitě odrazilo v zájmu o její přednášky, Erika Mannová totiž získala pověst „nebezpečné“ a „neamerické“ osoby. V prosince 1950 svoji žádost o americké občanství nakonec stáhla.
Velká rána přišla v roce 1949, kdy bratr Klaus v Cannes spáchal sebevraždu. Erika se zrovna nacházela se svými rodiči ve Švédsku, kde její otec přednášel. Bylo časově nemožné se zúčastnit pohřbu v Cannes a Erika velice truchlila. Smutek ji poháněl v tom, aby svému bratrovi vytvořila pomník. Nenechala si pomoci od svých přátel, kterých měla spoustu, a čím dál více se stahovala sama do sebe. Thomas Mann tomu říkal „turbulentní osamělost“, kterou smrt skorodvojčete Klause jen posílila.
Pohyb bez hranic
Speciální kapitolou jejího života jsou pak vztahy. Erika měla pověst velmi přátelské a veselé, ale i vzpurné a zlostné osoby, milostné vztahy vedla s muži i ženami a nebyla v nich nikdy tak úplně šťastná. Turbulentní osamělost se stala jejím osudem až do konce života.
Erika Mannová 27. srpna 1969 umírá, příčinou úmrtí byl nádor mozku. Skončila se její cesta životem plná divokého nespoutaného pohybu bez hranic, péče o blízké a nasazení pro pravdu, čest, morálku, svobodu a toleranci, hodnoty, jež jí byly nadevše. A jak říkal její otec: turbulentní osamělosti.
Psáno pro Týdeník rozhlas.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
