Turbulentní osamělost Eriky Mannové, dcery spisovatele Thomase Manna

1. prosinec 2021

Má pověst drzé nekonformní dcery slavného spisovatele Thomase Manna. Málokdo ale ví, že Erika Mannová vyhrála automobilové závody, psala knihy pro děti, FBI na ni v 50. letech vedla tlustý fascikl, byla angažovanou antihitlerovskou bojovnicí. V reportážích a dopisech, které po sobě zanechala, nám dává s břitkostí sobě vlastní nahlédnout do světa, který dnes už není. Portrét této pozoruhodné osobnosti poslouchejte on-line po dobu čtyř týdnů po odvysílání.

Účinkují: Barbora Goldmannová, Jana Štvrtecká, Eva Novotná, Zdeněk Bureš, Boris Kapitančik
Připravila: Tereza Semotamová
Dramaturgie: Marek Horoščák
Překlad: Tereza Semotamová
Režie: Radim Nejedlý
Premiéra: 9. 12. 2020
Natočeno: v brněnském studiu Českého rozhlasu

Její otec Thomas Mann krátce po jejím narození roku 1905 neskrýval smutek, že se narodila dcera a nikoli chlapec. Netušil, že z Eriky se v průběhu života stane jeho nepostradatelná agentka, asistentka, tlumočnice a koordinátorka a redaktorka jeho odkazu i po smrti. On bude potřebovat její asistenci, ona jeho oporu. Udržovat odkaz svého otce a bratra byla ostatně jedna z jejích činností ke konci života, kdy už spíše rezignovala na vlastní tvorbu.

Erika Mannová (mezi lety 1933 a 1945)

Ovšem nepředbíhejme. Erika Mannová je známá jako zakladatelka politického kabaretu Die Pfeffermühle. Ten založila roku 1933 a v roce 1935 s ním navštívila i Prahu. Kabaret byl myšlen jako výraz jejího antihitlerovského směřování a důležitým partnerem v tomto divadelním aktivismu pro ni byl její bratr Klaus Mann. Po emigraci do Ameriky Erika zjistila, že tamní kultura na politický kabaret není dělaná, a živila se především kočovnou přednáškovou činnosti. Jejím častým tématem bylo osvětlování problematiky druhé světové války, nutnosti bojkotovat německé zboží a také problematika ženské otázky ve třetí říši.

Dcera-adjutantka

Později se stala válečnou reportérkou, její črty z bombardovaného Londýna či Lisabonu, v němž se to jen hemží válečnými uprchlíky, jsou dodnes cenná a čtivá dobová svědectví. Navzdory tomu, že Erika psát nikdy nechtěla, tvrdila, že to je parketa její otce a bratra, nakonec psala a činila tak velmi dobře, je také autorkou několik knih pro děti.

Thomas Mann, dcera Erika, manželka Katia a syn Klaus (1929)

Po válce, v roce 1947, Erika Mannová doprovázela svého otce na jeho první poválečné cestě Evropou. Po skončení války čím dál více fungovala jako jeho asistentka, Thomas Mann ji nazýval dcerou-adjutantkou. Starala se o jeho dílo a odkaz. Tato role částečně vedla k odcizení mezi ní a jejím bratrem Klausem. Zatímco on toužil po lásce a trpěl odkazem slavného otce, Erika si tuto roli užívala. Od roku 1948 s rodiči bydlela v domě v Pacific Palisades v Los Angeles. Ve stejné době vzbudila rozruch svým vyjádřením během pódiové diskuse ohledně toho, jak skepticky vidí budoucnost demokracie v Německu. Sourozenci Mannovi byli některými německými komentátory prohlášeni za Stalinovu pátou kolonu a komunistické agenty. Při pozdější cestě do Evropy Erika dokonce Německo objela oklikou, jaký vztek na tuto zemi měla.

V hledáčku FBI

Ovšem ani s životem v Americe nebyla spokojená. Erika zjistila, že již od roku 1940 ji i Klause sleduje FBI. Ona sama se přitom kdysi sama nabídla samotnému ministrovi spravedlnosti, že ráda bude spolupracovat na odhalení fašistických špionů a sabotérů. Učinila tak poté, co její otec i ona obdrželi prohitlerovské dopisy a výhružky od anonymů. Tím na sebe evidentně upozornila a ministerstvo spravedlnosti se jí začalo zabývat.

V tlustém fasciklu, který FBI na Eriku Mannovou vedla, se o ní píše jakožto o sexuálně perverzní osobě a aktivní agentce Kominterny. Erika se o sledování dověděla až v roce 1948 a snažila se obvinění vyvrátit. Studená válka a mccarthyovská éra měla obrovský dopad nejen na politické klima, ale i úpadek kultury v USA. To se okamžitě odrazilo v zájmu o její přednášky, Erika Mannová totiž získala pověst „nebezpečné“ a „neamerické“ osoby. V prosince 1950 svoji žádost o americké občanství nakonec stáhla.

Velká rána přišla v roce 1949, kdy bratr Klaus v Cannes spáchal sebevraždu. Erika se zrovna nacházela se svými rodiči ve Švédsku, kde její otec přednášel. Bylo časově nemožné se zúčastnit pohřbu v Cannes a Erika velice truchlila. Smutek ji poháněl v tom, aby svému bratrovi vytvořila pomník. Nenechala si pomoci od svých přátel, kterých měla spoustu, a čím dál více se stahovala sama do sebe. Thomas Mann tomu říkal „turbulentní osamělost“, kterou smrt skorodvojčete Klause jen posílila.

Pohyb bez hranic

Speciální kapitolou jejího života jsou pak vztahy. Erika měla pověst velmi přátelské a veselé, ale i vzpurné a zlostné osoby, milostné vztahy vedla s muži i ženami a nebyla v nich nikdy tak úplně šťastná. Turbulentní osamělost se stala jejím osudem až do konce života.

Erika Mannová 27. srpna 1969 umírá, příčinou úmrtí byl nádor mozku. Skončila se její cesta životem plná divokého nespoutaného pohybu bez hranic, péče o blízké a nasazení pro pravdu, čest, morálku, svobodu a toleranci, hodnoty, jež jí byly nadevše. A jak říkal její otec: turbulentní osamělosti.

Psáno pro Týdeník rozhlas.

autor: Tereza Semotamová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová