Trvanlivá Jablkoň

Jablkoň je českou přebornicí v převlékání stylových kabátů. Vedle folkově písničkářské polohy, v níž lídr Němec působí jako méně vemlouvavý, zato zdravě ironický Jan Nedvěd, se soubor společně s hostujícím houslistou Jaroslavem Svěceným čas od času obrací k lehkonohému muzikantskému "frakounství" a dokáže vykročit i k symfonickým orgiím s tělesy jako Český symfonický orchestr. Ani jedna ze zmíněných masek kapele nepasuje zcela, na to je její tvář až příliš specifická. To ale neznamená, že by se Jablkoň těch rozličných muzikantských rolí nedokázala zhostit se suverenitou i nadhledem. Už letmý pohled nabiografie jednotlivých členů skupiny odhaluje jejich všestrannost - Němec začínal na folkových festivalech, ale studoval také klasickou skladbu a dirigování, kytarista Martin Carvan je žákem Štěpána Raka a ředitelem "ZUŠky", baskytarista Johnny Jůdl zvládl na konzervatoři fagot, hraje rock i komorní hudbu a bubeník Petr Chlouba působil v Originálním pražském synkopickém orchestru i ve freejazzovém Triju.

Jablkoň je zkrátka alternativou vůči všem svým stylovým východiskům a nejinak je tomu i v případě její bláznivě rockové podoby. Právě ta převládá na nejnovějším albu. V 11 nových písních, z nichž většina je opět dílem Michala Němce, najdeme divoké hardrockové pasáže, temné riffy a la Deep Purple, waitsovsky "upravený" vokál, ale pochopitelně i charakteristický humor, který se neprojevuje jen v podtitulech skladeb ("vídeňský valčík utopený ve Vltavě"), ale také v jemných aranžérských nápadech, které nahrávku činí trvanlivější než turistický salám. Za pozornost stojí i cover verze dvou písniček Jablkoně, které známe už dlouho (například jedna z erbovních písní kapely - V bludišti - se dočkala proměny až znepokojující), stejně jako závěrečné předělávky klasických kousků Suchého a Šlitra, z nichž posluchače rozhodí zvláště punkovým šejkrem namíchaný Zdvořilý Woody.
Není lehké být originální - a už vůbec ne v hudbě nového milénia. "Nenormální" Jablkoni se to v těch nejlepších okamžicích daří. Napodobit ji prostě nejde.

Jablkoň|foto: Ota Nepilý