Tristan a Isolda. Symfonický orchestr završil tříletý projekt monumentálním dílem Richarda Wagnera

Operu Tristan und Isolde, která měla premiéru v Mnichově 10. června 1865 pod taktovkou Hanse von Bülowa, charakterizoval tehdejší vlivný filozof Friedrich Nietzsche jako „nebezpečně fascinující, hrůzně a sladce nekonečnou“.

Ano, Wagnerův symfonismus je pověstný nekončícími melodiemi a podmanivým kouzlem. Hudba koncipovaná ve velkých plochách a protkaná příznačnými motivy dodává světu jeho jevištních děl na tajemnosti a výlučnosti. A právě v Tristanovi a Isoldě dosahuje obrovské výrazové intenzity.

Opera je sice dílem ze stejné doby jako třeba Verdiho Traviata nebo Smetanova Prodaná nevěsta, ale zejména z hudebního hlediska je dílem zcela odlišným, skutečně vizionářským a přelomovým. To vše především díky instrumentaci a vyspělé chromatičnosti.

Hlavní představitelé opery Tristan a Isolda|foto:Symfonický orchestr Českého rozhlasu

Ve třetím dějství, které se odehrává na zámku Kareol v Bretani, spěje příběh k závěrečné tragédii. Zraněného rytíře Tristana drží při životě jen touha po setkání s Isoldou. V horečkách si promítá etapy dosavadního života, včetně zpočátku nepřiznané lásky k ní. Proklíná lektvar lásky a svůj osud. Touží po smrti, kterou mu má Isolda přinést. Několikrát si myslí, že už se její loď blíží, ale jde o halucinace. Když Isolda konečně připluje, Tristan, který si v extázi strhal obvazy, jí umírá v náručí.

Na další lodi se blíží cornwallský král. Tristanův druh Kurwenal se domnívá, že se chce mstít, a na smrt se bije s jeho pobočníkem Melotem. Marke však už nechtěl pomstu, protože se dozvěděl o kouzelném nápoji lásky. Pochopil, že milenci, které obvinil ze zrady, situaci nezavinili, a dokonce se rozhodl dát jejich svazku požehnání. Truchlí nad mrtvými těly, cítí marnost. Isolda už nevnímá, co se kolem děje. Blouzní, umírá steskem. Láska jí nedovoluje Tristana přežít.

Rozsáhlá scéna nazývaná Isoldina smrt z lásky korunuje operu básnicky i hudebně. Spolu s předehrou bývá uváděna jako samostatné koncertní číslo. Prověřuje hlasové a výrazové limity sopranistek, publiku pak poskytuje strhující dojem z intenzity emocí, které byla Wagnerova výsostně romantická hudba schopna zachytit a vyvolat.