Tristan a Isolda. První jednání Wagnerovy opery v podání rozhlasových symfoniků

K opeře Tristana a Isolda se Richard Wagner inspiroval středověkým francouzským rytířským eposem, vycházejícím z keltské pověsti. Látku sám skladatel přebásnil do nadčasové platnosti. K mimořádné umělecké atmosféře díla přispěly zcela jistě i intenzivní citové prožitky, milostná aféra s manželkou jeho mecenáše, nadanou literátkou Mathildou Wesendonckovou. Dle vlastních slov prožíval s touto ušlechtilou, inteligentní a krásnou ženou „blaženou rozkoš ze souznění duší, opojení z nejvyššího štěstí a nejkrásnější touhy a potěšení z povznášejícího a inspirujícího přátelství a nejčistší lásky… Lásky nenaplněné.“ A právě v nadčasový symbol takového citu přetvořil i dávný příběh o osudovém nápoji lásky.

O první provedení projevila zájem Dvorní opera ve Vídni. Po desítkách zkoušek však dílo prohlásila za nerealizovatelné. Premiéra se tak uskutečnila až pod taktovkou Hanse von Bülowa v roce 1865 v Mnichově, a to po intervenci Ludvíka II. Bavorského, který se stal Wagnerovým obdivovatelem a příznivcem. Byl to ostatně právě on, kdo později úvěrem zafinancoval stavbu divadla v Bayreuthu, sloužícího dodnes výhradnímu a vzorovému uvádění Wagnerových děl. Zde se opera Tristan a Isolda objevila až po Wagnerově smrti, v roce 1886. Pražské Národní divadlo ji prvně uvedlo v roce 1913. V Novém německém divadle se však dávala už od roku 1896.

Operu, kterou Wagner vytvořil na vlastní libreto, charakterizoval tehdejší vlivný filozof Friedrich Nietzsche jako „nebezpečně fascinující, hrůzně a sladce nekonečnou“.