Toulky Podještědím. Literární putování krajinou, která inspiruje

Těmito slovy vyjádřil svůj vztah k ještědskému vrcholu Fleischmann, hlavní hrdina Rudišova románu Grandhotel. Majestátná hora na vrcholu ozdobená futuristickým objektem horského hotelu a vysílače je vskutku nepřehlédnutelná. Je odvěkou konstantou obzoru, majákem, středobodem světa místních obyvatel a hraničním vrcholem symbolizujícím také odvěké soupeření českého a německého živlu, bude osou a výchozím bodem pětidílných rozhlasových výletů, vysílaných druhý srpnový týden na Vltavě.

Odvaha se vyplatila

Naše pětidílné putování nemůže začít nikde jinde než na dolním stanovišti ještědské lanovky, ta je sama o sobě technickou raritou, vynese nás pár metrů pod vrchol do nadmořské výšky 1012m pod objekt horského hotelu a vysílače – fenoménu inspirujícího a fascinujícího fanoušky architektury, snílky i obyčejné turisty.

Architekt Otakar Binar: V době socialistické šedi byl Ještěd naším protestem

• Upravit
• Smazat

Hostem Vizitky byl architekt Otakar Binar, člen týmu Karla Hubáčka, který se zasloužil o aktuální podobu hotelu a vysílače Ještěd. Do libereckého studia přišel i Jiří Jiroutek, autor unikátní fotografické knihy Fenomén Ještěd. Moderoval David Hamr. Repríza z 24. července 2019.

Originální architektonické řešení spojující funkci vysílače a horského hotelu v jednu budovu, navíc způsobem, jenž organicky dotváří tvar kopce, bylo vlastně porušením zadání architektonické soutěže, z níž v roce 1963 stavba vzešla. Jak se však záhy ukázalo, bylo to velmi šťastné porušení pravidel. Autor projektu Karel Hubáček za svůj návrh v roce 1969 obdržel prestižní cenu Augusta Perretta udělovanou mezinárodní unií architektů.

První reakce obyvatel města pod Ještědem však byly převážně odmítavé, vzpomíná v rozhovoru natáčeném v zachovalém původním interiéru hotelového baru Avion člen Hubáčkova týmu a autor architektonické podoby vnitřních prostor stavby, Otakar Binar. Čas však ukázal, že odvaha se vyplatila. Po pěti dekádách, kdy objekt odolává drsným horským podmínkám, se stal kultovním fenoménem inspirujícím filmaře, básníky nebo autory románů.

Redaktor David Hamr a architekt Otakar Binar, autor ještědských interiérů (vpravo)|foto:Vojtěch Brzek

Krajina, která inspiruje

Oblast na jihu pod ještědským vrcholem byla inspiračním zdrojem naší první velké románové spisovatelce, o níž se tvrdí, že kdyby byla bývala psala německy nebo francouzsky, její dílo by dnes bylo pevnou součástí světového literárního kánonu. Vzešla z českoněmeckého prostředí a měla prý na vybranou mezi češtinou a němčinou. Její rozhodnutí pro češtinu snad podpořila i láska ke zdejší krajině a lidem. Do její Světlé pod Ještědem zamíříme hned v druhém díle vltavského putování, to povede i po naučné stezce s řadou zastavení na místech, která byla zdrojem námětů pro spisovatelčiny vesnické romány a povídky.

Jak nás ale ujišťuje bohemistka a regionální nakladatelka Eva Koudelková, nejen krajina, ale především lidé zde žijící byli Karolíně Světlé zdrojem námětů, inspirací i oporou v těžkých životních situacích. A my ji dáváme záhy zapravdu, že se opravdu do této krajiny nelze nezamilovat, stejně tak jako je těžké nenechat se okouzlit temperamentem a srdečnou povahou zdejších lidí, podještědských horaček a horáků.

Folklorní soubor Horačky udržují podještědské tradice|foto:Vojtěch Brzek

Horačky, to je i folklorní soubor z Proseče pod Ještědem, který udržuje zdejší podještědské folklorní tradice, hudbu a nářečí živé. Jak se přesvědčíme v třetím díle našich výletů, není to folklor pódiový a přehlídkový, ale opravdu žitý místní pospolitostí. Dobrá nálada, pohostinnost a vědomí společenství provázené zpěvy a živelným vyprávěním vydržely v chaloupce u Myslivců i dlouho poté, co jsme dokončili nahrávání.

Českodubské poklady

Čtvrtý díl začne ve městě, přímo v historickém a správním centru Podještědí, v Českém Dubu, uprostřed rezidenční čtvrti. Máloco dává tušit, že pod základy činžovních domů z počátku 20. století je ukryto velké kulturní bohatství středověku objevené teprve nedávno koncem 80. let historikem Tomášem Edelem. V doprovodu archeologa Josefa Matiáška sestupujeme kamenným schodištěm do sklepních prostor a chodeb překvapivě velkorysých, podepřených lomenými klenbami kam světlo proniká jen několika románskými okny. Jme v areálu někdejší johanitské komendy. Zde v jedenáctém a dvanáctém století sídlili rytíři johanitského řádu. Jejich sídlo, velký kamenný prostor, bylo překryto věky a dalšími sídelními vrstvami. V jedné z vitrín také obdivujeme repliku asi nejcennějšího nálezu zdejšího archeologického výzkumu, dvouramenný ostatkový kříž nedozírné umělecké a historické hodnoty.

Neméně krásný příběh o vytržení ze zapomnění a vzkříšení starých tradic nám přináší i setkání s Janem Havelkou, jenž se spolkem Dubáci obnovil tradici barokních poutí v nedalekých Letařovicích a pomáhá opravit tamní kostel s unikátní deskovou výmalbou s motivy života Svatého Jakuba. Tomu je kostel zasvěcen. 

Spolek Dubáci|foto:Petr Pivoňka

Kde je domov? 

Koneckonců je to právě odkaz Svatého Jakuba staršího, který každoročně zve k pouti do španělské Compostely miliony poutníků. A motiv daleké cesty, neočekávaný, až šokující nás zastihl na pátém výletě na samé hranici někdejšího vojenského prostoru Ralsko v obci Náhlov u Osečné. Tam nás přivedl příběh pana Petra Polakoviče, jenž zde založil a provozuje muzeum vystěhovalectví do Brazílie. Sám je potomkem zdejších kdysi německých obyvatel, kteří právě v Brazílii našli nový domov. Jíní se do krajiny zkoušené odsunem, uranovou těžbou i pobytem sovětských okupantů vrátili alespoň na chvíli a symbolicky se s ní smířili při společné česko-německé mši při příležitosti obnovy zdejší Kapličky, kterou má pan Polakovič také v péči.