Architekt Otakar Binar: V době socialistické šedi byl Ještěd naším protestem

Architekt Otakar Binar a fotograf Jiří Jiroutek
Architekt Otakar Binar a fotograf Jiří Jiroutek

Hostem Vizitky byl architekt Otakar Binar, člen týmu Karla Hubáčka, který se zasloužil o aktuální podobu hotelu a vysílače Ještěd. Do libereckého studia přišel i Jiří Jiroutek, autor unikátní fotografické knihy Fenomén Ještěd. Moderoval David Hamr.

Když se dnes osmaosmdesátiletý Otakar Binar na konci války přestěhoval s rodiči z Jaroměře do Liberce, byl ještě kluk. Svůj první osobní kontakt s ještědskou chatou – televizním vysílačem tak má doslova zahalený v mlze. „K Ještědu mě táhla zvědavost, a tak jsem se na kopec vypravil. Jenže byla mlha. V lanovce jsem jel sám a hotel jsem jen tak obcházel, dovnitř jsem si ani nedovolil vstoupit,“ vzpomíná ve Vizitce.

Když v roce 1963 chata vyhořela, pracoval už jako architekt. Ve vypsané soutěži na novou podobu Ještědu, který měl sestávat z vysílače a hotelu, zvítězil jeho kolega, o sedm let starší architekt Karel Hubáček (1924–2011). Ten jako jediný paradoxně nesplnil zadání - navrhl jeden objekt sdružující obě budovy.

Ještěd

Součástí Hubáčkova týmu, jakéhosi předvoje legendárního SIALu (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), byl i Otakar Binar. „Na průmyslovce jsme měli pana profesora Mojžíška, který nás naučil konstrukci perspektivních pohledů. Stavby Ještědu jsem se účastnil jen díky tomu, že jsem Hubáčkovi dokázal kreslit perspektivu,“ říká o projektu, který v celé své nové podobě začal fungovat až v roce 1973.

Karel Hubáček pověřil Otakara Binara také návrhem interiérů a mobiliáře. Některé z Ještědu během let zmizely, jiné, například popelníky, barová sedátka nebo systém polic, se zachovaly. Architekt Binar ve Vizitce mluvil i o ještědských skleničkách a hrncích navržených Karlem Wünschem, jejichž design byl na tehdejší dobu unikátní. A lidé si je s chutí odnášeli domů. 

Architekt Karel Hubáček

Vždyť se to stejně rozkrade

„Díky ještědskému emblému to byl báječný suvenýr,“ konstatuje architekt Binar a přidává historku o oslavě Hubáčkových narozenin, pro kterou přes svou neteř, která na Ještědu pracovala, sehnal krabici ještědských skleniček. Během bujaré oslavy se dvě sklenky rozbily. „Já z toho měl trauma, neteři jsem se omlouval a nevěděl, jak jí to vrátit. Ona mi říká – proč bys to vracel, vždyť se to stejně rozkrade.“ Wünschovy narozeninové skleničky tedy nakonec skončily v architektonickém ateliéru. Díky tomu je Binarův přítel, fotograf Jiří Jiroutek, mohl nafotit do své knihy Fenomén Ještěd.

Vysílač, jak řekl ve Vizitce, vnímá jako celoživotní lásku, do které se zamiloval, když jel do Liberce studovat techniku. „Ta stříbrná raketa pro mě byla něco mystického. V siluetě Ještědu jsem našel podobnost s věží chrámu svatého Mikuláše, který stojí uprostřed mých rodných Loun,“ popisuje.

Lanovka na Ještěd (ilustr. foto)

Karel Hubáček – šéf, kterého jen tak nepotkáte

Kniha, o niž je zájem i v zahraničí, obsahuje kromě fotografií i informace architektonického a konstrukčního rázu. Dohromady je Jiří Jiroutek dával pět let. Díky přátelství s Otakarem Binarem se mu podařilo dostat se přímo ke Karlu Hubáčkovi, o němž pan Binar mluví jako o báječném a schopném šéfovi s týmovým myšlením.

„My jsme ho tak i oslovovali – šéfe. Někdy to ale byl problém. Dostal jsem například zakázku od okresního výboru KSČ do České Lípy. Při prvním setkání jsme museli navštívit pražské ústředí a já ho před komunisty oslovil pane šéf. Neumíte si představit, co to vzbudilo za podiv.“

O budově ještědského vysílače a hotelu se dodnes mluví jako o světlém bodu komunistické šedi, což Otakar Binar potvrzuje. „Rád bych zdůraznil, že v Hubáčkově ateliéru byli všichni zásadními odpůrci socialismu. Nám se nelíbila tvorba bytových domů, paneláky byly mor. Ještěd a všechno ostatní, co jsme kreslili, bylo protestem. My se bytové stavby neúčastnili a sháněli jsme jakoukoliv jinou práci. Hlavně, aby to nebyly paneláky. Když vyhořel Veletržní palác, účastnili jsme se rekonstrukce, když vyhořel Ještěd, taky jsme se účastnili. A to všechno díky Hubáčkovi. Byl to šéf, kterého jen tak nepotkáte.“