Tomáš Radil: Ve čtrnácti sám v Osvětimi. Výběr z memoáru vědce, profesora a přeživšího holocaustu

Tomáš Radil (1930–2021) se narodil v židovské rodině v Bratislavě, vyrůstal v Parkanu na jihu Slovenska (dnešní Štúrovo), které připadlo Maďarsku a následně je v lednu 1944 zabrala německá vojska. V důsledku rychle zavedených protižidovských opatřeních byla rodina už v červnu 1944 deportována do sběrného tábora v Levicích. Po selekci se jako Tomáš jako dorostenec dostal mezi tisícovku mladých chlapců umístěných v lágru v Osvětimi-Birkenau. Po půl roce putoval do hlavního tábora, kde se učil a pracoval v zednické škole.

Kniha zachycuje každodennost, řadu velice silných momentů. Jako zásadní z ní jasně vyplývá, že právě uvědomění si celé situace a její „přijetí“ bylo jednou z podmínek, jak vůbec přežít. Druhou podmínkou bylo vytváření menších společenství. Jednotlivec sám šanci neměl, pouze vzájemná podpora vedla k možnosti přežít. Sám takových společenství zažil autor několik, mladíci v nich se měnili, ale tyto skupinky vždy dodržovaly tři nepsaná pravidla: Nepokradeš. Neuškodíš. Pomůžeš, pokud sám sobě neuškodíš.

Po osvobození se Tomáš Radil vydal přes Krakow na dvouměsíční cestu domů. Do cíle došel a tam se později setkal se strýcem a s otcem, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau. Po válce vystudoval lékařskou fakultu UK v Praze, specializoval se na neurofyziologii. Od roku 1960 pracoval jako vědecký pracovník Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.