Thomas Bernhard: Velký, nepochopitelný hlad

Rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard (10. 2. 1931 – 12. 2. 1989) vystudoval v Salcburku hudbu a herectví, studia zakončil prací o Antoninu Artaudovi a Bertoldu Brechtovi. Z jeho obsáhlého prozaického díla u nás vyšlo téměř všechno, co lze označit za autorovu základní románovou a prozaickou tvorbu.

Snad s výjimkou tzv. autobiografických povídek, které vyšly v češtině pod souhrnným názvem Obrys jednoho života nevysvítá z Bernhardova rozsáhlého prozaického díla tak jasně, jak obtížné a bezútěšné měl dětství a mládí, jako z jeho raných próz. Úplně opuštěn, bez jasné perspektivy, byl doslova zmítán protichůdnými pocity a jen silná vůle a pomocná ruka v podobě o 27 let starší Hedwigy Stavianicekové, která se ho ujala, když v něm včas rozpoznala velký talent, jej zachránily od naprostého zpustnutí. Bernhardovi se od ní tehdy měsíčně dostávalo něco málo šilinků na živobytí a hlavně neustálé pobídky – pracuj, piš!

Ve Schůzkách s literaturou s názvem Velký, nepochopitelný hlad uvedeme z Bernhardových raných próz tyto texty: O sedmi jedlích a o sněhu..., Chudobinec u sv. Laurina, titulní Velký, nepochopitelný hlad a závěrečný Starší muž jménem August. První povídka začíná idylickou vzpomínkou: Každý rok na Štědrý den jsem se vydával na dlouhou cestu ke Sv. Brigittě, abych odtamtud přinesl od jedné bělovlasé dobračky tři Kristovy svíčky pro náš vánoční stromek. „Ta je proti ohni, ta je proti bídě a ta pro věčný život,“ říkala stařena, zabalila všechny tři do lněného hadru a strčila mi je do malého batohu, který jsem měl na zádech. Pak mi dala něco pocukrovaných měsíčků a hvězdiček, usmála se a zavřela dveře, zatímco já se vydal hlubokým sněhem k domovu…

Komentovaný soubor raných próz rakouského spisovatele z vlastního překladu připravil a průvodním slovem opatřil Radovan Charvát. Režie Petr Mančal.