Tereza Engelová: Dítě a slzy, super mix pro reportáž, řekla jsem si v Indonésii. A hned mi došlo, že je čas jít dělat něco jiného

Když Tereza Engelová popisuje, jak před čtyřmi lety točila reportáže na východní Ukrajině anebo jak v Pákistánu instinktivně opouštěla prostory s velkými auty a větším počtem cizinců, působí energicky a věcně. Dobře našlápnutou kariéru zahraniční reportérky, již začala budovat těsně po dvacátém roce života, ale před třicítkou zasekl pocit vyhoření.

„Pamatuju si přesně, kdy se to stalo,“ vzpomíná. „Natáčela jsem pro Českou televizi rok po tsunami v Indonésii s holčičkou, která měla na tváři jizvu. Super mix pro reportáž, říkám si, dítě, slzy, emoce. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem regulérní cynik a že musím skončit, jinak mě ta práce zničí. Hodně jsem tehdy moderovala, jezdila do nebezpečných oblastí a měla jsem pocit, že ve třiceti jsem zažila všechno a mám kariéru za sebou.“

Čtěte také

Dění v Evropské unii by pro Čechy mělo být stejně důležité jako dění v našem parlamentu, říká novinář Martin Řezníček

Tereza Engelová studovala v Praze žurnalistiku, ve skutečnosti prý ale vždycky toužila hlavně po dokumentu na FAMU. Jako mladá na to neměla dostatek sebevědomí, ve třiceti ale zažádala o londýnské dokumentaristické stipendium a z dvou set uchazečů vybrali právě ji.

V Londýně si tak splnila svůj sen, jehož kořeny souvisí s rodinnými konstelacemi. Maminka učila angličtinu a tělocvik – oba obory také Tereza jednu dobu zkoušela dělat na Filozofické fakultě a FTVS studovat – a tatínek je divadelní dramaturg.

Když opustila představu života s divadlem, cestu si našla mezi filmovými kotouči. Při škole půl roku pomáhala na Barrandově, když si však pak musela vybrat mezi asistencí na dalším filmu a prací v televizi, vyhrály Kavčí hory.

Jak z dcery vychovat sebevědomou ženu

Ve dvaatřiceti se rozhodla uzavřít svou, jak říká, celebritózní kariéru, a s partnerem odjela do Pákistánu dělat děti. „Jenomže to hned nešlo, tělo si potřebovalo oddychnout,“ vzpomíná na časy, kdy po sytém životě v Londýně skončila v Pákistánu zavřená doma v bytě bez klimatizace a bez možnosti přispívat do České televize. Pomalu se ale přeorientovala na psanou žurnalistiku a v Pákistánu začala psát blog, o který byl mezi čtenáři zájem.

Tereza Engelová na britské základně Šaíba nedaleko Basry, Jižní Irák, 2005|foto:Archiv Terezy Engelové

Dnes je Tereza Engelová matkou chlapce a dívky, z níž by ráda vychovala sebevědomou a nebojácnou ženu. Novinářsky je spjatá s redakcí webu Hlídací pes, kde panuje doposud nezažitá tvůrčí svoboda.

Největší hrozbou kvalitní žurnalistiky jsou podle ní v současné době dezinformace. „Je strašně dobře, že se to řeší, během covidu i války v Ukrajině se spousta dezinformátorů sama odhalila. Řešila jsem to i já, ale teď už se radši vracím zpátky k lidem a jejich příběhům. Dezinformační scéna je pro mě svět plný zla.“

Čtěte také

Na syndrom vyhoření má nárok i mladá generace. Neschopnost zvládnout tempo přece není lenost, říká novinářka Linda Bartošová

Kromě Ceny Ferdinanda Peroutky je držitelkou Novinářské ceny za sérii videoreportáží Z ukrajinské fronty, již před čtyřmi lety vytvořila pro web Info.cz. Ve Vizitce mluvila i o tom, jak boje v Donbasu a Luhanské oblasti ničí obě strany konfliktu.

„Do reportáží je pro mě důležité dostat lidský aspekt a morální rozpor. Tehdy jsem natáčela s klukem, který byl v ukrajinské soutěži X Factor a později se dal k donbaským separatistům. Byl odporný, tvrdil, že Ukrajince je třeba střílet. Zároveň jsem ale viděla, jak se z něj během bojů stala lidská troska. Nemohl spát, na sedadle měl kupu prášků. I zlouni se zkrátka můžou zničit sami.“