Temný stín Pelíšků. Co všechno přebývá a schází v trilogii Jana Hřebejka Zahradnictví
Jana Hřebejka a Petra Jarchovského fascinují otcovská autorita a malé osobní příběhy z velkých dějin. Diváky zase zásadní dramaturgické chyby největšího českého projektu letošního roku.
Film Nápadník do českých kin přináší nejen romantickou komedii o námluvách, jak sám název avizuje, ale také uzavírá jeden z nejambicióznějších projektů české kinematografie posledních let. Trilogie Zahradnictví, jejíž náklady se vyšplhaly ke 120 milionům korun, představuje ale také životní projekt obou jejích autorů – scénáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Toto gesto vystupuje jak ze semi-autobiografického ladění celé filmové série, do níž Jarchovský vložil své osobní i rodinné vzpomínky, tak ve snaze odrazit se od dosud nepřekonaného výsledku vzájemné spolupráce. Řeč je samozřejmě o nostalgické komedii Pelíšky z poloviny 90. let, která se nad Zahradnictvím vznáší jako temný stín; jako memento, že do jedné řeky nelze vstoupit dvakrát.
Jak zásadní rámec Pelíšky pro završenou trilogii představují, prosvítá už z recenzí na předchozí dva díly, válečné melodrama Rodinný přítel a následující historické drama s komickými prvky Dezertér. Zatímco k úvodnímu filmu část kritiků zaujala vyčkávavě rezervovaný postoj s ohledem na vývoj dalších příběhových linií, následující snímek již nemilosrdně popravili všichni. A pokud v reakcích na Dezertéra zazněly ojedinělé pozitivní hlasy, pak se dotýkaly primárně herectví Martina Fingera, který svým projevem konečně začal připomínat Jiřího Kodeta coby antikomunistu Krause v Pelíšcích. Jeho již zlidovělá prohlášení, v nichž dává režimu či vztahům maximálně několik měsíců nebo let tvoří také jeden z pilířů Nápadníka. Lpění otce Jindřicha na vlastních zmařených ambicích, stejně jako na neochvějných principech a postojích, jimiž tyranizuje své okolí, totiž představuje hlavní a jedinou komplikaci pro jinak něžně oddaný a bezproblémový vztah dcery Dany a jejího milého Mirka.
Stejně jako Rodinného přítele i Dezertéra, také Nápadníka provází zvláštní paradox. V bezmála šestihodinovém celku výrazně přebývají některé scény či postavy, jiné naopak citelně schází. Komické vsuvky i v Nápadníkovi zůstávají čistě v rovině samoúčelného vtipu (jako ilustrace Daniny nevinnosti pomocí záměny prezervativů za balonky); v Dezertérovi pak klukovský špílec vyústí ve fatální důsledky pro holiče Ottu. Některé figury v průběhu celé trilogie jen postávají na okraji dění, jako nutná výbava pro vykreslení rodinné pospolitosti. Dramaturgických výhrad zaznělo na adresu Zahradnictví již dost - od neúnosně dlouhého protahování scén společných vánočních večeří či jiných slavnostních sešlostí přes nedodržování pravidel zvolených žánrů až po absenci dramatického oblouku. Na stranu druhu se domnívám, že jako filmový přepis rodinného vyprávění, jako struktura pocitů provázející sdílení vzpomínek Zahradnictví funguje. V takovém procesu zůstává řada věcí nedořečených (v trilogii se například nikdy nedozvíme, zda teta Bedřiška opravdu milovala rodinného přítele Jiřího), spousta motivů pouze naznačených a hodně vedlejších postav jen redukovaných na pár nejvýraznějších rysů (jako se to přihodilo Jindřichovým bratrům).
Čeho se Zahradnictví nedostává po dramaturgické stránce, to dohání výpravou a produkčním designem. Hřebejkovy filmy jsou vždy na pohled (někdy možná až samoúčelně) krásné, nicméně vždy si drží vysoký standard v oblasti kostýmů, kamery a autentických rekvizit. Větší potíž však domácí recenzenti cítili ve vztahu ke zjednodušujícím vizuálním symbolům; jako když se ve vile Bockových objeví sovětský voják na koni nebo zapálení komunističtí funkcionáři doslova pokřivení na těle i duchu. Taková stylizace možná nezapadá do historického dramatu, ale do melodramatického ladění příběhu rozhodně patří - rozvětvená rodinná sága si tímto způsobem zcela přirozeně a adekvátně usnadňuje profilaci postav jako dobrých či zlých. Je příznačné, že v Zahradnictví nejlépe fungují tiché nebo nedořečené momenty - jako holič Otto zírající na darovanou vánočku ve vyhnanství slovenské kliniky v Dezertérovi či síť kradmých pohledů, které si rodinný přítel Jiří vyměňuje s třemi sestrami během vánočního večera na konci války. Potíž samozřejmě nastává ve chvíli, kdy tyto subtilní, obrazové a významově koncentrované výjevy rámují již zmíněné situační vtípky.
Protože se Hřebejk s Jarchovským dlouhodobě specializují na střet velkých dějin a malých osobních příběhů, jsou rodinné portréty a intimní mikrodramata logickou volbou. Vzdorování jakékoliv totalitě pomocí v kontextu národa drobných, ale pro život jedince zásadních gest tak představuje klíčový vyprávěcí princip této autorské dvojice. Rodinné ságy s sebou také nesou pozornost upřenou na ženské postavy, které jinak z obrazu kolektivních dějin vypadávají. Zahradnictví věnuje maminkám, tetičkám a nevěstám dost prostoru, ale jde o trochu danajský dar. Sestry Brünnerovy zvládají i s dětmi přežívat v protektorátu, ale při nutnosti podříznout husu omdlévají; Dezertér pak těká mezi oceňováním osobní statečnosti Ely a Bedřišky, ale víc jej zajímá několikerý vzestup a pád holiče Otty. Ačkoliv Jarchovský o Nápadníkovi hovořil ve smyslu jistého splacení dluhu, který cítil vůči své matce, neboť ji z Pelíšků vynechal, finální snímek trilogie ukazuje něco trochu jiného. Hřebejka s Jarchovským totiž doslova fascinuje otcovská autorita. Autorita, která selhává doma i venku a je ve své neústupnosti až komická. Právě tento rys ale kdysi v Pelíšcích spojoval jinak zaryté ideologické odpůrce, majora komunistické armády Šebka a prvorepublikového demokrata Krause. Oproti nim ženy zůstávají trpělivými, laskavými a obětavými udržovatelkami rodu a ze stínu svých mužů nikdy tak docela nevystoupí.
Související
-
Milada. Povrchně líbivý pomník Miladě Horákové
Debut producenta a režiséra Davida Mrnky se věnuje osudu právničky, političky a oběti komunistických monstrprocesů 50. let Milady Horákové.
