Milada. Povrchně líbivý pomník Miladě Horákové

Milada
Milada

Debut producenta a režiséra Davida Mrnky se věnuje osudu právničky, političky a oběti komunistických monstrprocesů 50. let Milady Horákové. Záměr byl ušlechtilý, ale výsledek je zcela bezradný.

Film sleduje Horákovou od druhé poloviny 30. let do roku 1950, tedy napříč dvěma zrůdnými totalitními režimy 20. století. David Mrnka dle svých slov nechtěl ve filmu akcentovat velké dějiny národa, jeho cílem bylo vytvořit na jejich pozadí intimní portrét osobní statečnosti. Tomu ale stojí v cestě didaktická doslovnost snímku, upřednostňování vizuální líbivosti nad obsahem, atmosférou a vývojem postav, což souvisí i s výkony hlavních hereckých představitelů. Deset let připravované Miladě rozhodně nelze upřít ušlechtilý záměr podtrhnout důležitost boje proti totalitě, samotný film se ale utápí v začátečnické realizační neobratnosti a nefunkčním uchopení mnohovrstevnatého a zároveň stále aktuálního tématu.

David Mrnka byl nejprve producentem snímku. Později se stal autorem scénáře, který byl v navazujícím vývoji přepsán více než třicetkrát, a je také jeho režisérem. Jde tedy o dílo v mnoha ohledech autorské, nicméně aby byl hlavním tvůrcem primárně televizní producent bez relevantních předchozích zkušeností, je vzhledem k rozsahu projektu značně neobvyklé. Mediální prezentace i rozpočet filmu totiž téměř znemožňují vnímat Miladu jako režijní a scenáristický debut, ke kterým bývají diváci i kritika shovívavější a v rámci filmových festivalů mají své vlastní platformy.

Miladu můžeme zařadit do množiny životopisných dramat o výrazných československých osobnostech 20. století, které se nedávno objevily v českých kinech. S Anthropoidem a Masarykem Miladu spojuje část tvůrčího štábu, ambice na mezinárodní úspěch i nadstandartní rozpočet. S Lídou Baarovou filmy pojí zájem internetové televize Netflix, která Miladu předkoupila pro vysílání a Baarovou nedávno zařadila do své programové nabídky. Průsečíků mezi zmíněnými filmy bychom ale nalezli mnohem více, od renomovaného obsazení, opulentní výpravy až po stylové pojetí.

Nahodilé listování ilustrovanou učebnicí dějepisu

Milada přistupuje k československým dějinám způsobem, jež bychom mohli přirovnat k nahodilému listování ilustrovanou učebnicí dějepisu. Chybí zde představení hlubších souvislostí i některých klíčových faktů, které by osvětlily podstatu politické činnosti Horákové a také šířeji názorové postoje, které ji vedly k vykonaným krokům a rozhodnutím. Film se v tomto hledu pohybuje především v rámci černobílého střetu hodného jedince a zlého systému, což je vzhledem k celkovému rozsahu aktivit Milady Horákové značné zploštění. Vzhledem k trvalému vydělování hlavní postavy z kontextu dějinných událostí je v některých případech možné nabýt až dojmu, že Milada Horáková byla jakousi klíčovou hybatelkou moderních českých dějin téměř po vzoru Forresta Gumpa.

Milada

Bezradnost v hledání vypravěčského klíče v přístupu k historické rovině děje se snímek snaží kompenzovat obratem k intimnímu rodinnému životu Horákové a jako hlavní konflikt postavit vztah Milady, její dcery Jany, manžela Bohuslava a zbytku rodiny. Tedy zaujmout perspektivu Milady jako matky – manželky - sestry. V tomto ohledu čerpá Mrnka z dochované korespondence Horákové, která je v průběhu snímku citována a funguje jako rámec vyprávění i jako téměř jediný nástroj introspekce do Miladiných pocitů a motivací. Renomovaná izraelská herečka Ayelet Zurer (mj. Spielbergův Mnichov) vystavěla svoji Miladu Horákovou především jako neproniknutelný pomník vlastenectví, odvahy, pracovitosti a morálky, který ale svou pompézností divákovi znemožňuje se k postavě přiblížit a vnímat ji jako živou bytost. Sošný zjev Zurer se v průběhu třináctiletého období téměř nemění, její Milada nestárne, netrpí chorobami a všeobecně postrádá jakoukoliv tělesnost, která by ji přidala rozměr ženský či mateřský, a také uvěřitelné emoce a pochyby nad svým počínáním. Neschopnost přiblížit se k postavám a posunout je z roviny slovníkových ilustrací a oživlých stereotypů k uvěřitelným individualitám, je nicméně problém celého snímku. Důvod ale nespočívá v nedostatku talentu a schopností obsazených herců, za kterými většinou stojí řada vynikajících rolí a solidní herecká kariéra. Těžko soudit, do jaké míry je na vině scénář či režie a do jaké míry má vliv práce v cizím jazyce, ale velmi často jsme svědky přehrávání až na hranici karikatury. Ztvárněné postavy ale obvykle vycházejí jen z několika obecných charakteristik, což je na vytvoření uvěřitelné figury velice málo.

Western. Old Shatterhand v Bulharsku nabourává představu o vícerychlostní Evropě

Western, 2017

Česká kina promítají německý Western, kritiky oceňovaný film Valesky Grisebachové.

Nezkušený autor, nedovyvinutý výsledek

Nezkušenost debutujícího autora má vliv i na formální podobu snímku a pravděpodobně nejpalčivěji na práci s filmovým časem. Osud Milady Horákové sledujeme v retrospektivě, do které se přeneseme hlasem Tatiany Medvecké v roli Miladiny dcery Jany Horákové – Kánské. Ač můžeme takto modelový flashback považovat za otřepaný vyprávěcí postup, je jedním z mála prvků, který je funkční pro orientaci v dějové kontinuitě snímku. Nejen že díky špatnému užití elipsy často netušíme, kolik času uplynulo mezi jednotlivými scénami, ale vyprávění se také opakovaně rozbíhá do scén, které nenesou ve vztahu k hlavnímu ději žádnou nosnou informaci a jsou obtížně zařaditelné jak časově, tak prostorově. Nutno ale dodat, že díky kameře Martina Štrby jsou vizuálně působivé. Pocit zmatení podporují i postavy, které se na plátně objeví, aniž by byly divákovi představeny a jejich přítomnost v ději nějak osvětlena a ukotvena. Práce s informacemi je přitom z mého pohledu v tak ambiciózním žánrovém snímku klíčová. Dá se předpokládat, že české publikum vyjde filmu naproti tím, že si bude jeho děj zasazovat do rámce informací, které o Miladě Horákové nejspíše má. Tento předpoklad ale nemusí fungovat vůbec u publika zahraničního.

Film z mého pohledu funkčně nerozpracovává ani jednu z nesporně nosných rovin zvoleného námětu, rovinu historicko-politickou ani rovinu intimního dramatu, a výsledek je bezradně rozkročen mezi nimi. I když Milada možná bude pro některé diváky osvětová ve smyslu historických fakt, autoři nejsou schopni na jejich základě vystavět dramatický oblouk a celek působí žalostně nedovyvinutým dojmem. Za snímkem stojí kvalitní tvůrčí štáb, ale nekoherentní výsledek budí dojem, jako by spolu jednotlivé složky nespolupracovaly.

Vzhledem k popularitě historických témat a přístupu k jejich zpracování tak, jak to můžeme v poslední době v české kinematografii sledovat, pro mě vyvstává otázka, do jaké míry chce být Milada pouze následovníkem Ševčíkova Masaryka ve smyslu filmových cen a do jaké míry alespoň částečně svébytným filmovým dílem s určitým přesahem pro domácí i zahraniční publikum.