Temné stíny gotiky

24. listopad 2003

Jen málokterá kniha některého z českých autorů je očekávána s takovým napětím jako je tomu u Miloše Urbana. Román Stín katedrály s podtitulem Božská krimikomedie je jeho pátou knihou v posledních pěti letech, ale i tak se nabízela otázka: čím překvapí autor tentokrát?

Začněme nejprve u vizuální podoby knihy, neboť i ta se vymyká z obvyklého průměru. Na vydání románu má opět zásluhu nakladatelství Argo, ale především dvorní autorův výtvarník Pavel Růt, který knihu graficky upravil, vysázel a doplnil ilustracemi. Ty jsou nápaditě řešeny pomocí dodatečných kreseb na průsvitkách a skvěle doplňují rozpolcenou atmosféru knihy s překvapivým závěrem.

Kniha Miloše Urbana Stín katedrály

V novém Urbanově románu znovu vstupujeme do světa, se kterým jsme se již jednou setkali. Bylo to v próze Sedmikostelí. Souvislost se nabízí i díky tomu, že je znovu použit půdorys detektivky s gotickými kulisami. Nejenom tyto propriety staví knihu po bok Jména růže Umberta Eca. Podobně jako on si i Urban pohrává se symboly, jejich významy a s jejich možným, ale často špatným pochopením a mylnou interpretací. Urbanova nová kniha se dá sice číst i jako pouhá detektivka, ale kdo by ke Stínu katedrály přistupoval pouze takto, bude o mnohé ochuzen, neboť kniha obsahuje i další roviny, které se odkrývají poučenějšímu čtenáři. Urban v tomto směru nic neulehčuje a automaticky předpokládá zvídavého protivníka se smyslem pro ironii, hru, nadsázku. Jako autor dobře obeznámený s trendy soudobé světové literatury používá prvků těžících z postupů postmoderny, ale přesto nezapomíná na dějovou linku a jeho knihy jsou poutavé a čtivé i přes svou bizarnost či právě díky ní.

Takřka dvě stě osmdesát stran rozsáhlou prózu vystavěl na střídajících se promluvách dvou hlavních postav, které jsou odlišeny v rovině jazykové a stylistické. Tou první je poněkud podivínský kunsthistorik Roman, tou druhou do něj zamilovaná policistka Klára. Ústřední dvojici ještě doplňuje další důležitá kulisa, bez které by příběh nebyl myslitelný, a tou je katedrála sv. Víta, ve které postupně dochází k sérii záhadných vražd. Urbanovi se podařilo barvitě a plasticky vykreslit nejenom charaktery jednotlivých postav, ale právě i katedrálu samu, která je jim rovnocenným partnerem a která vystupuje v celé své monumentálnosti a tajuplnosti.

Spisovatel Miloš Urban

Ani v nové knize autor neopouští svou charakteristickou poetiku a navazuje tak na své předchozí prózy. Tajuplný příběh prosycený kulturními a literárními odkazy a vypravěčská grácie z něj činí jednoho z nejvýraznějších českých autorů a zástupců postmoderny. Název knihy sice odkazuje na populární píseň Václava Neckáře, v díle samotném se pak ale setkáváme s mnoha dalšími odkazy na díla vysoké a nízké kultury, v míře nejvyšší pak na obrazy anglických prerafaelistů, Danteho Božskou komedii a Fulcanelliho Tajemství katedrál. Je potěšením sledovat křivolakou cestičku sestavenou z jednotlivých citátů. Urbanův vypravěčský styl, jako u jednoho z mála současných českých romanopisců, snese srovnání se zahraničními autory. Nesporně se v tom odráží i jeho předchozí překladatelská zkušenost. Snad pouze jednu věc lze vytknout nové próze. A to některé rysy postav. Například u Romana je to nápadná podobnost s hlavním hrdinou Sedmikostelí.

U detektivky by se neměla vyzrazovat podstata zápletky a hlavně ne její rozuzlení. To vše můžete zjistit při čtení knihy. Není důvodu, proč tak neučinit, neboť Urbanův gotický román patří k tomu nejlepšímu, co současná česká próza nabízí. Rozhodně stojí za přečtení a nudit nebudete.

autor: Pavel Kotrla
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

Jan Pokorný, ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu a moderátor

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.