Tarzane, do boje aneb Při mě stůj, anděli

12. září 2017
03378056.jpeg

Ve svých sedmaosmdesáti letech pravidelně usedá k psacímu stroji. Nikoli k počítači, ale k nefalšovanému mechanickému consulu. Natáhne čistý papír a začne psát. Stále ještě vydává sborníky, ve kterých střídá veršované vyprávění, meditace, reflexivní úvahy, okomentovaný citát se vzpomínkami a črtami.

Oknem se dívá do sadu a dál, mezi baráky své domovské vesnice na Vysočině, ve které se v roce 1928 narodil a zůstal po celý život věrný. Karel Janáček, skautským jménem Tarzan, literárním Soběnovský. Vysočinský písmák, kronikář, vydavatel, regionální historik, junácký vůdce. A protinacistický odbojář, který jen zázrakem, s prostřelenou nohou, přežil krvavý masakr v květnu 1945 nedaleko svého domu, při kterém německé jednotky SS povraždili tři desítky jeho druhů. Sousedy, přátele, bratra Josefa.

Kdybych se tehdy neodplazil...

Nemám to k panu Janáčkovi ze své vysočinské stráně daleko, čas od času jej navštívím, sedíme pak na dvorku či v jeho tuskulu, probíráme „domov i svět“ a někdy zajdeme na místní hřbitov, u kterého jsou povraždění povstalci z roku 1945 pohřbení. Malé pomníčky s oválnými podobenkami, břečťan, šumění stromů. Karel Janáček se o jejich hroby stará a peníze, které dostal po roce 1989 za odškodnění z válečného zranění, věnoval na obnovu památníku. Stojí u plůtku, mírně podsaditý, s pronikavým pohledem a jeho vyprávění doprovází časté otázky. „Napadlo mě nejednou – kdybych se tehdy na popud svého anděla strážce neodplazil a vzdal se jako ostatní, zavraždili by mě a ležel bych zakopaný asi tady v šachtě vedle svého bratra. Vidíte, sedmdesát let přešlo a já tu stojím živý. Jak je to možné?“

Karel Janáček u hrobu padlých

Prodal muzeum, koupil pro skauty chalupu

Znám Karla Janáčka řadu let, ale teprve nedávno mě napadlo, i při vědomí toho, že je již posledním žijícím účastníkem ždíreckého „krvavého finále“, zaznamenat jeho životní příběh pro rozhlas. Příběh plný osobních i dějinných dramat, ale také oddanosti rodné krajině, zbožné citlivosti a nepatetické solidaritě. Karel Janáček se za války vyučil kovářem, byl účastný v domácím protinacistickém odboji jako kolportér letáků, po roce 1948 stíhán a vyslýchán StB. V roce 1951 se oženil, narodily se mu dvě dcerky, které v dětském věku zemřely. Pracoval ve slévárně v Novém Ransku a v roce 1968 obnovoval skautský oddíl.

Vybudoval soukromé regionální muzeum, od padesátých let se soustavně věnuje novodobé historii svého kraje. Jako dlouholetý spolupracovník Národopisné společnosti sbíral lidové písně, pověsti a báchorky. Zachránil a obnovil řadu kamenných památek. Mezi jeho publikace patří například tituly Poutní kostel v Sopotech, Za svobodu, V proměnách času, Na otrocké práce v Německu aj. Po roce 1989 znovu rozdýchával skautský oddíl. Prodal tehdy své malé muzeum, ve které měl na pět set exponátů a předmětů, vztahující se historii kraje a za utržené peníze koupil chalupu ve vsi. „Opravili jsme ji, přebudovali na klubovnu a za dvanáct let se tam vystřídalo na dva a půl tisíce skautů z různých míst vlasti.“

Když pustíte ptáčka z klece

Když s panem Janáčkem odcházím od hrobu padlých, probíráme téma květnového povstání a názory některých historiků a publicistů, kteří v těchto smrtích „na poslední chvíli“ vidí jen absurdní hru náhod a zbytečností. Karel Janáček se zastaví a nesouhlasně zavrtí hlavou: „Nezastírám, že mnohé bylo plánováno naivně a navíc selhali zkušení prvorepublikoví vojáci, kteří byli mezi námi, ale vidím to jinak. Bylo to silné nadšení po letech útlaku. Jako když pustíte ptáčka z klece, on radostí mává křídli a netuší, že vzápětí vlétne třeba i do horší pasti. Tehdy to naše nadšení bylo autentické, spontánní a když dnes studuji archivní vojenské materiály a vidím, co vše tu na konci války chtěli Němci provádět, tak naše snaha je odzbrojit dává smysl a byla oprávněná.“