Svůdnost koupelí moci. Richard III. završil Pražský divadelní festival německého jazyka
Závěr letošního Pražského divadelního festivalu německého jazyka patřil shakespearovské klasice. Richard III. v podání berlínské Schaubühne byl klasický v tom nejlepším smyslu slova: zůstal vnitřní náboj čtyři století starého dramatického textu, který však na jevišti rezonoval moderní jinakostí.
Nic nebylo samoúčelné, všechno hrálo spolu, takže nechutnost a bezohlednost tělesně i duševně postiženého Richarda dostávala ten správný tělesný rozměr. A tělo volí, neumožňujíc lhostejnost, nic mezi: buď je vám zle a máte chuť křičet, nebo se vám tahle bezskrupulózní intrikářská hra perverzně líbí – svůdnost horké koupele moci…
Konec legrace, vzkazují letošní německojazyčné inscenace
![Nekonečný žert, režie Thorsten Lensing Nekonečný žert, režie Thorsten Lensing](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/images/3c92bc1587b5e45388cd9795c20971f2.jpg)
Přesto, že na pražské divadelní mapě přibývá stále více festivalů, Pražský divadelní festival německého jazyka hlásí neklesající zájem. Od 18. listopadu do 1. prosince se v rámci 23. ročníku v různých pražských divadlech prezentovalo „to nejlepší“ z německy mluvících scén, to je divadel z Německa, Rakouska, Lucemburska či Švýcarska. Tento rok festival představil šest zahraničních inscenací a jednu domácí – letošního držitele Ceny Josefa Balvína.
Režisér Thomas Ostermeier se soustřeďuje na interpretaci klasických titulů už dlouho, v Richardovi III. se jeho empatické současné čtení vyjevuje už v úvodu, kdy prostřednictvím zvukově a rytmicky hutné hudby s bicími na jevišti hodí diváka doprostřed nekončícího boje o moc: naladíme vaše spodní proudy, milí diváci, nahmatáme tep krve; držte se, začíná divoká jízda Moci. Lars Eidinger v roli Richarda III. dokonale zvládá přetvářku mocenské hry, je správně cynicky nechutný, ale drží si i nadhled nad rolí, takže v pravou chvíli dokáže zastavit a vést dialog s publikem, přičemž využívá globální angličtiny i vtipných odkazů na titulky v češtině. Vnitřní dialog vedený na mikrofon potvrzuje tělesnou nechutností. Režisér Ostermeier pracuje s extrémy těla: samozřejmě s nahotou, která je přirozená, nikoli skandální; později nechá na jevišti „vykrvit“ jednu z obětí Richardovy touhy, aby se zhmotnila naturální podstata odpornosti touhy ovládat (a v zájmu ovládnutí vyhlazovat) druhé. Vrcholem je pak využití loutek, dětských figurín, které jako korunní prince bude třeba odklidit ze scény.
Motiv loutky je metaforou mocenské hry, připomenutím, že v tomto divadle světa se stáváme loutkami všichni, dříve či později se nám to může přihodit, tak jako obětem Richardova snažení, které se z pomocníků jeho vůle k moci ve vteřině mění v další oběť, jíž „je třeba“ pustit žilou. Tato osudová nutnost je v Ostermeirově režii opět téměř tělesně hmatatelná: Richard je velmi nechutný charakter, ale jeho vina spočívá v původním rozhodnutí, které se pak samo tvaruje jako osudová nutnost. Jako by se tímto krokem odstartoval neviditelný stroj moci, který jede podle vlastního programu a k němuž nutně patří násilí – diplomatické, slovní a konečně i tělesné. A rozjetý stroj moci se už těžko zastavuje, jakmile se jednou rozjede.
Loutky jsou tradičně výrazem manipulovatelnosti, v Ostermeirově Richardovi sehrávají ale i roli místa nevinnosti. Lidská psychika je zvláštní prostor, protože v ní vyvolává větší soucit „zabíjení loutky“ než vykrvení člověka, které je „jen“ naturálně nechutné a odporné (anebo jde o zvrácenost psychiky autorovy, kdo ví…?). Jako by teprve tady Richard a jeho zištní i nezištní pomocníci překročili hranici, za níž se bouří svědomí, které nakonec dožene i samotného perverzního krále. Ale je závěrečný stihomam Richarda III. v obrazové a hudební projekci opravdu útokem Erynyjí, slavných žen vyčítavého svědomí, anebo výrazem propadnutí mysli do víru vůle k moci, která, je-li absolutní, končí osaměním v šílenství?
Klíčem k lidskému životu je touha. Judith Hermannová představuje povídkovou sbírku Lettipark
![Judith Hermann Judith Hermann](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/images/66db95047e7316c79f802edcbda159bc.jpg)
Autorka na Pražském divadelním festivalu německého jazyka uvedla český překlad své nejnovější knihy Lettipark, jejímž jádrem je motiv lidského přibližování a vzdalování se.
Otázka, která zůstává v závěru takto otevřená, není vlastně zásadní ani tíživá. Zatěžující je až emocionální přenos celé inscenace, v němž možná až příliš lehce a samozřejmě zjišťujeme, že Richard III. není nějaká minulost klasického kusu, nýbrž živá současnost. A nenechme se mýlit – zabíjení loutek nemusí nutně probíhat nožem a mečem a nemusí při něm viditelně téct krev…
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
![hurvinek.jpg hurvinek.jpg](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/4c83e43279b642121b870ce888c62be8.jpg?itok=5JPOJ2vm)
![](https://vltava.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/c61cb9fdb5b8bd1e1a6d06ebcb7110e7.jpg?itok=4Fwwcnre)
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka